Když fitness dítě trénuje ty nejlepší

Víte, jak se říká, že ve fitness světě nehraje věk roli? Že na cvičení není nikdy pozdě? Nebo, že možná je pozdě, ale prej je lepší začít až pak, než nikdy? Jsem si vědom, že tyto motivační řečičky nejsou bezpodmínečnou pravdou za všech okolností, ale věřím jim. A to až fanaticky. Jeden by řekl, že takovej fanatismus hraničí s Gilgamešovským komplexem. Ale kašlu na to, co říká jeden.  Mně vlastně nic jinýho, než věřit tomu, že nikdy není pozdě, nezbývá, protože jsem si s činkami začal tykat až v druhém čtvrtstoletí mého života.

Musím říct, že v tomto ohledu (nejen v tomto) je posilování  magickej sport. V gymu potkáte všechny věkový skupiny a nejen tak, že se tam občas mihne nějakej šedovlas. K nám do posilky jich chodí docela dost. To není až tak velká zvláštnost, že? Ale co mi přijde fakt magický je, že mezi těmi potem nasáklými zdmi je jedno kolik ti je a cos dokázal venku. Můžeš být veleúspěšnej podnikatel, policajt, profesor, pán, co v devětaosmdesátým cinkal klíčema, nebo expert na skoro všechno, ale pozor! Tady je šéfem ten, kdo má v rukou šedesátikilový jednoručky. I když třeba zrovna včera sfoukl dvaadvacet svíček na dortu.

Můžeš být študovanej a můžeš být dokonce študovanej ve fitness oboru, ale pokud nemáš výsledky, kluk Tě sfoukne jak tu svíčku a kdyby přišlo na věc, tak by Tě možná vypnul jak televizu. Protože obecně to chodí tak, že méně zkušený se ptá zkušenějšího, respektive očividně zkušenějšího. No, a protože věk tady nehraje téměř žádnou roli, očividně zkušenější není ten, kdo má stříbro ve vlasech a vrásčité tváře, nýbrž ten, kdo vypadá jako pitbul mezi pudlama.

Můžeš být vedoucí a třeba šéfuješ padesáti lidem, ale tady bývají mistry i školáci a pokud cvičit začínáš, tak dítětem seš ty. V gymu nezáleží kolikrát už člověk dostal narozeninovej dort. Jakejkoliv nováček je totiž fitness dítětem.

No a děti jsou různé. Některé bývají tak trochu zakřiknuté. Kam je postavíte, tam je i najdete a to co slyší, si často nechávají sami pro sebe. Pak máme děti, které nijak výrazně nevystupují z davu do pole jakékoliv extrémnosti. A pak tu máme fitness děti, kterým nefunguje záchranná brzda, nebo co to je. Jsou jako průtokové ohřívače s nadoraz otevřeným kohoutkem. Nalijete do nich informace a oni je vytrhnuté z kontextu vylijí na deset dalších cvičenců, mezi kterými nejsou jen nováčci, ale třeba i fitness dospěláci.

Tento typ fitness dítěte si dává vždy naprosto přesně patnáct minut aerobní aktivity před posilovacím tréninkem. Aby rozproudil krev a prohřál klouby. Což nemusí být v rozporu se správně využitým časem v gymu. Jenže tento nováček je tak unešený svou precizností, že se o to musí za každou cenu s někým podělit. Vlastně s kýmkoliv podělit.

A první na ráně je hromotluk, kterej se v kardio zóně ani na vteřinu nezastavil a prošel rovnou ke stojanu na dřepy. Získané informace bez kontextu naznačují nováčkovi, že silák potřebuje radu. Sice je na muskulatuře vidět, že je zde hromotluk téměř doma, ale pokud si před zvedáním činek nesedne na rotoped, tak cvičí prostě špatně. Proč mu tedy nepomoct?

Náš nováček toho o cvičení už docela dost přečetl a to se musí pořádně využít.  Po dokončeném prohřátí svých kvadrišpejlí odchází do leg zóny a zaměřuje pozornost právě na tohoto dřepaře.  Stojí opřen o vedlejší klec a bez ostychu kontroluje všechny fáze hromotlukových opakování. Ten si vede docela dobře. Velké množství kotoučů na každé straně osy nutí siláka vydávat zvuky podobné projevům rozzuřeného psa, a přesto nováček našel jedinou chybu v jeho technice provedení. A tou je přílišný přesah kolenou přes špičky chodidel, jež znamená větší zatížení kolene.

No ale pak přichází šok. Fitness mládě otvírá hubu a vyvaluje oči, když zahlédne při jedné z koncentrických fází ucuknutí kolenních kloubů dovnitř. „Tak to je mazec. Borec si tady pochoduje jak největší rambič a při provedení cviku pak ukazuje jednu krpu za druhou.“ pomyslí si fitness klouček.

V mírně upravené formě to hromotlukovi vytkne a nezapomene přidat zmínku o nedostatečném prohřátí před těžkými sériemi. Rambič s úsměvem děkuje za trenérskou radu poskytnutou zdarma a při odchodu z leg zóny kontroluje kvalitu malby na stropě. Respektive mohl by, protože oči v sloup drží celou dobu, co jde na druhý konec posilovny.

Vypadá to, že fitness dítě se ke svému „trenérství“ prokousalo přes poučky a přeskočilo fázi cvičení. Odchozí svalovec si z druhého konce gymu všímá, že není ojedinělým případem, protože ten pudlík už v leg zóně pořádá přednášku pro nově příchozího pitbula. Hází rukama jak fírer a nechápu, že mu na krku ještě nevisí píšťalka.

Tento typ fitness dítěte teorii docela zná, ale bez praxe jsou poučky jako věty bez kontextu. I přes absenci zkušeností nemá zábrany v poskytování „správnosti“ tak neurvale, že ho nezastaví ani Hulk cvičící se vzezřením tak trochu agresivním. Snad brzy nedostane na tlamu, protože všichni dobře víme, jak může skončit pudl při konfliktu s pitbulem. Všichni co drží šedesátikilový jednoručky totiž nejsou tak umírnění jako náš dřepař.

Přeju tomu pudlovi, aby dospěl. Fitness dospělost lze sice často vidět na muskulatuře, ale s rostoucími svaly vzniká především v hlavě. Pokud nováček začne vkládat celou svou pozornost na kvalitu svého tréninku, řekl bych, že dospívá. Postupně přijdou výsledky a z fitness dítěte se pomalu stane dospělák, kterej neodmítne pomoc nováčkovi, jenž radu skutečně potřebuje.

Ono to ovšem není až tak jednoduchý. Máme tady také pitbuly, kteří se stále ještě chovají jako fitness děti. A nemusí to být ani přímo v posilovně. Na sociální síti to bývá snazší i pro ty svědomitější. Zábrany bývají smazány prázdným prostorem mezi zrakem a monitorem. A pak stačí počkat, až někdo z fitness hvězd zveřejní svou chybu v technice, nebo nedej bože ukáže, že něco dělá špatně permanentně.

Musím se přiznat, že jsem byl fitness dítětem docela dlouho, občas mám tendence jím zase být a někdy i uklouznu. Ale přemýšlím o tom a dospívám ke zjištění, že nejsem kompetentní…  Zdaleka nejsem kompetentní poukazovat na chyby lidí, jejichž úspěchy sahají až ke hvězdám. A kdo je, že?