„Počkej, až ti bude 50,60,70,80…“

„Počkej, až ti bude 50,60,70,80…“ Kolikrát už jsme to slyšeli, kolikrát už jsme to četli, že jo…? Zajímavé je, že to skáče po desetiletkách úměrně dle věku, komu je to adresováno. Takže já už překonal obavu těch milých komentujících lidí o to, jak budu vypadat v 50 a jedu na tu šedesátku až sedmdesátku. U 80tky mám nutkání odpovědět, že budu s dost velkou pravděpodobností vypadat jak hromádka prachu smetená na hromadu po trochu větším úklidu, ale nechci tazatelům kazit radost z pomyšlení, že budu konečně vypadat stejně jako oni. Což znamená nekoukatelně.

Možná se pletu, ale v každé takové otázce cítím zlou emoci. Skryté přání. Abyste konečně ztloustnul, zhubnul, přestal, aby se vám něco stalo, prostě vypadal jako oni, protože hodně práce/málo času/stres/zranění/děti/barák/zahrada/blbá práce/málo peněz/rodina/pes/nemoc/štítka/cukrovka/máma tlustá, táta taky a dalších miliarda výmluv. Stejně tak pochybuji, že další častá obava typu ala abys nedopadl jako Coleman, je míněna s upřímnou starostí o vaše zdraví. Ale třeba to vidím moc černě a pesimisticky a třeba je někdo vážně zvědavý, jestli budeme mít v šedesáti kůži vypjatou jak balónek na dětské oslavě, nebo takovou, až někoho napadne do něj píchnout špendlíkem a jestli fitnessky rozjedou kariéru modelky u Victoria Secret. Mimochodem, četl jsem, že u Victoria se vrací zase ke krásným modelkám, páč když do reklam progresivně cpali polotlustý holky s lupénkou, hrbem a pleší, co hrály všema barvama, spadnul jim obrat. Ale to jsem dost odbočil. Takže zpátky k těm informacím z věštecké koule.

Takže když oni do nás Colemanem a pár mrtvolama navrch, my do nich Yatesem, Sarčevem, Rayem, Labradou, Haneym, DeMeyem, Jamesem, Cutlerem, Taylorem a mnoha dalšími, kteří vypadají prostě skvěle. Ok, ale co ty dnešní 30leté obludy, co mají o 20-30 kg víc, než ti zmínění borci? Ti zákonitě musí dopadnout špatně, namítnete… A já odpovím, že si to nemyslím, naopak, že budou vypadat ještě lépe a pomalu se sunu k hlavnímu tématu článku, do kterého se mi na jednu stranu strašně moc nechce a na druhou ho mám už pěkně dlouho v palici a potřebuji si v ní udělat místo. Takže se do toho pusťme.

V první řadě chci říct, že to je čistě můj osobní názor, který není vyfutrovaný vůbec ničím. Maximálně zkušenostmi a historkami z 35 let mezi blázny, co si říkají kulturisté. Taky bych rád zdůraznil, že tu nebudu psát o absolutní špičce, o které nemám tušení, jak to dělá. (což mě trochu štve) Budu tu psát o zkušenostech minulých i současných s lidmi, kteří to dotáhli na repre a profi úroveň. A nebude zbytí, abychom hned zpočátku nekousli do toho hodně kyselého jablka, kterým jsou anabolika, růstové hormony, inzulin a podobné dobroty…

V tomto ohledu je rozdíl mezi dneškem a dobou řekněme před 20-30 lety propastný. Zatímco dřív se ke steroidům dostal dospívající mladík jen díky tomu, že chodil do nějaké vyhlášené posilovny zpravidla ve větším městě, kde už byli nějací pokročilí borci, dnes se díky internetu a sociálním sítím dostane ke steroidům i třináctiletý klučina ze samoty u lesa, který si falšuje věk na googlu, aby ho to pustilo na porno. Tohle je zlé, špatné a pokud někdo před pár lety vymyslel hodně tvrdý zákon, který měl potřít dostupnost anabolik, promrhaný čas nad tím strávený, byl ještě zbytečnější než u dělníka, co montuje blinkry u BMW. Nicméně ruku v ruce s tím se šíří i informovanost. Takže zatímco dnes sype mnohem víc lidí, nejsem si tak úplně jistý, jestli se dřív sypalo „zdravěji“, nebo méně. Dnes už se ví, že účinnost neroste přímou úměrou, čím víc toho tam pošlu, tím víc porostu, zatímco před 25 lety nebyly 2 gramy testosteronu a desítky až stovky tablet denně těch nejbrutálnějších toxických látek žádná míra. Spíš standard. Když se objevil první růstový hormon z mrtvol, který vypadal zhruba jako chuchvalec bílých chlupů z nosu nějakého důchodce, co se rozpouštěl ve vodě, bez rozpaků to do sebe narvali. Myslet si tedy, že dřívější sypači se nějak víc obávali o své zdraví, je mýtus.  

Pravda ovšem je, že o generaci starší sypače zachránila drahota. Růsťák si mohl dovolit leda nějaký restituent, nebo kulturista, co se restituenta o tu restituci pokoušel obrat. Dnes si ho může dovolit i klučina, co dělá někde ve fabrice u pásu a bydlí v mamahotelu. Tohle je tedy fenomén posledních let a nikdo z nás vpravdě netuší, co to za pár let udělá s vaším vnitřkem. V malém množství asi nic, ale odkdy jedou něco kulturisté v malém množství, že jo? Naopak, „zábava“ s inzulinem je celkem stará záležitost, kterou dřív pár lidí odskákalo komaty, odvozy rychlou apod., takže ti mladší trochu zbystřili a naučili se s tím zacházet o něco líp, poučeni z chyb jejich mentorů.

Suma sumárum, abych tuhle kapitolu uzavřel, sype se víc, častěji, ale taky trochu chytřeji a lepší věci. Na zdraví se podepíše oboje, tím si buďte jistí, ale co víc, nebo dřív, to si vážně nedokážu tipnout.

„Hlavně abys nedopadl jak Coleman…“

No a teď už jenom pozitivní zprávy. Mladí kulturisté mají asi tak o tři vesmíry víc znalostí a informací o jídle než o generaci starší borci v jejich věku. To se jednoznačně pozitivně odrazí po zdravotní stránce. Diety 90. let a přelomu tisíciletí byly hardcore. Dnes dokáže držet dietu a vyrýsovat každý s trochou vůle. Není to jenom o neskutečně větší rozmanitosti dietních jídel a nápojů, surovin z druhé půlky zeměkoule, kterou si můžete ozvláštnit váš jídelníček, ale především o znalostech, jak tyto potraviny jíst a kombinovat. Jak ulevit trávení pomocí proteinů, které jsou nejenom chutné, ale hlavně špičkově stravitelné, takže se vám v žaludku nevytvoří tvárnice po jejich pozření, jako tomu bylo před 25 lety. Dnes víme, že i na poměrně vysokém příjmu tuků lze hubnout, a že tuk není jen nepřítel. Vitamíny, které jste dřív nejedli, protože ovoce a dieta šlo k sobě asi jako Zelenský a Putin, jsou dnes ve funkčních formách vitaminových doplňků a i ta (ne)konzumace ovoce už není takové dogma. Kdyby trenéři z devadesátek viděli dietu takového Luboše Chládka, který je vyřezaný na sračku na soutěži, vyvěsili by nad vchod posilovny krucifix a hlavičku česneku k tomu. Mléko, čokoláda, rozmanitost? Nemyslitelné. Dřív. Panovalo heslo, kdo netrpěl (doslova), nedržel dietu.

Luboš Chládek - 3800 kcal 3 týdný před soutěží

Trénink. Jakkoliv trvám na tom, že mladí začínající sportovci by měli cvičit především s volnými váhami a základní cviky, druhým dechem dodávám, že stroje jsou taky fajn a postupně na ně přejít, je absolutní nutnost, pokud si chcete zachovat sportovní dlouhověkost. Jenže to dřív nešlo, pokud vám bylo třeba 35 v devadesátkách. Strojů bylo pár a když jste chtěl pořádně cvičit, musel jste cvičit pořád to samé. Tohle se prostě na kloubním aparátu projeví. Konkrétně: Dnes, když mě něco bolí, zvolím jiný stroj, jiný úhel, jiný cvik. Je obrovský výběr. Dřív, kdyby mě v současném věku něco bolelo, musel bych jet přes tu bolest, nebo domů. Jak se znám, zvolil bych první variantu, ale nejsem si úplně jistý, že bych později nepsal na ty fejsbůky,…počkejte, až vám bude 50…, já taky cvičil a jak jsem dopadl…, kolena, ramena, lokty v háji… Však už to znáte. Vybavenost dnešních fitek je fantastická a jednoznačně přispívá ke sportovní dlouhověkosti.

Takže když to sečtu, podtrhnu, pokud to úplně neposerete v brzkém mládí, což se může lehce stát, úplně vám nehrábne z těch anabolik, nemyslím si, že nás čeká nějaká epidemie mrtvol a invalidů ve středním věku. Spíš budeme i nadále vídat čiperné pány v před důchodem, jako jsou ti zmínění Yatesové, Sarčevové a spol.. a to ještě v lepších formách.