!!! NO PAIN NO GAIN !!!

Clickbait. Clickbait jak hovado. Pokud jste si mysleli, že tento článek bude nějakým výčtem motivačních citátů všeho druhu, rovnou to zavřete. Cítím potřebu se k „motivaci“ trochu vyjádřit, neboť už jsem viděl dost joudů s vytetovaným motivačním citátem na šíji (nebo ruce), kteří to úspěšně stihli zabalit po půl roce v gymu. Našejkujte si protein, začínáme.

 Všichni jsme se asi už někdy ocitli v situaci, kdy jsme dělali něco, do čeho se nám vůbec nechtělo. Příliš jsme se báli případného „neúspěchu“, který by mohl nastat, když bychom danou věc neudělali. Víte, v poslední době jako by se roztrhl pytel s motivačními videi a citáty, které nám neustále připomínají, že pokud nejdeme cvičit, jsme sra*ky. Nebo ještě lépe – „Když to nevodjedeš na 100%, si nula!“. Někdo by se mohl zeptat: „Kde je ten problém, vždyť ony citáty mají pravdu, no ne?“ Jo, to sice mají, problém je ale v tom, kdo je používá a jak je s nimi nakládáno. Rozhodně by je na sebe neměli řvát šestnáctiletí kluci při mrtvole, když ji tahají vším možným, jen ne zády. Nejlepší je, když nějaký takový klučina těsně před zdvihem prohodí něco ve stylu: „No já se na to dneska vůbec necejtim, ale zkus mě pořádně namotivat, ono to určitě půjde.“ Asi všichni víme, jak takový hošan dopadne - blbě přátelé, blbě. Motivační citáty by nikdy neměli být nadřazený vlastním pocitům/intuici!

 Už tedy víme, že děti by si místo motivačních citátů měli raději číst knížky od Foglara. Jak je to ale se staršími jedinci, kteří si na motivační citáty potrpí? Je to de facto totožná situace jako v předchozím odstavci. Někomu je fakt blbě, pak si ale přečte „citátek“ a rázem je odhodlán jít zbořit gym. Trénink se mu vůbec nedaří a za normálních okolností by z něj byl smutný. Jenže momentálně nejsou normální okolnosti, neboť se dokopal jít cvičit a odjel to i s angínou! Všichni víte, kam tím mířím. Pro jedince se slabší sebedůvěrou jsou tyhle citáty hotová apokalypsa. Nutí se do všeho za každých okolností a neexistuje, že by jednou poslechli vlastní tělo.

Další věc – přijde mi, že čím více jsou lidé závislí na nějaké „vnější“ motivaci, tím více je daná aktivita nebaví a tím více se do toho musí přemlouvat, což je podle mě špatně. Takoví lidé k tomu nemají potřebný citový vztah, který by je automaticky hnal dopředu. Nechci, aby to vyznělo, že motivaci zavrhuji úplně – to určitě ne. Jen mi vadí přílišná motivace, když to daný jedinec s největší pravděpodobností stejně za pár měsíců zabalí. Na druhou stranu znám spoustu úspěšných sportovců, kteří na vnější, krátkodobou motivaci nedají dopustit, popř. mají rovnou nějaký citát/motto vytetované. O takové lidi strach nemám.

 Mnohem důležitější je dle mého názoru motivace „vnitřní“, neboli dlouhodobá. Motivace, kterou si nemusíme neustále připomínat, motivace, která je zároveň vnitřním odhodláním (dal bych mezi tyto dva pojmy znaménko „rovná se“). Všichni máme nějaký důvod, proč jsme s celým tím kolotočem začali a proč nás to hned napoprvé chytlo, tak proč nehledat motivaci právě v tom? Motivaci v tom, proč to vlastně dělám? Proč jsem tomu obětoval tolik času, peněz a energie? To mi přijde daleko logičtější a smysluplnější než vyhledávat nabuzení v tak trochu prázdných větách typu: „ZABER TY KU...!“ Prostě mi to takhle dává větší smysl (a i mi to líp funguje).

 Nesnažme se být perfektní a dokonalí za každou cenu a jet vždy na 100%. Možná by na vás teď černoch s chraplákem z motivačního videa začal řvát jaké jste nuly, ale nezapomínejte, že naše tělo není stroj. Jsme lidé. Lidé, kteří si občas prostě potřebují dát voraz (ať už ze zdravotních, či psychických důvodů) a na chvíli vypnout. Pokud si ho nedáme, může to dopadnout hodně blbě. Věřte nebo ne, ale pouze z nějakého donucení tenhle sport provozovat nelze. Cesty k úspěchu jsou různé, vždy je ale pojí jedno – láska k dané činnosti. Nesnaž se být někým, kým ve skutečnosti nejsi a buď raději sám sebou!