Čekal jsem mrakodrapy a luxus, dostal jsem bodovky a bronz. Report z MS v Saudské Arábii
Autor: Pavel Vacek
22. 12. 2025
Vzhledem k tomu, že poslední tři týdny se mě tu a tam někdo zeptá, jaké to bylo na MS v Saudské Arábii, jsem si uvědomil, že vám dlužím nějaký ten obvyklý „report“ mým okem ze závodů. Tak jak jsem to dělal z uplynulých ME a MS. OK, tak jdem na to, abychom to stihli dřív, než se nám šestka na konci letopočtu překulí přes pětku.
Ale musím začít pěkně od začátku. To, že bych šel na druhou vrcholnou soutěž za rok, což jsem za posledních 8 let neudělal, mě napadlo, až když jsem zjistil, že MS se koná v někde v arábii, konkrétně té Saudské. Kdyby se MS odehrávalo někde v tradiční lokalitě typu Španělsko, vykašlal bych se na to. Leč, zlákán vidinou mrakodrapových scenérií, všeobjímajícího luxusu a poutavé turistické atrakce v přiměřeně teplém podnebí, jsem v září vstoupil do druhé letošní přípravy, nevěda, jak moc jsem se ve svých představách mýlil. Ale o tom až později…
Ačkoliv se zpočátku na nominačním srazu zdálo, že eská výprava bude relativně početná, v průběhu jednotlivých příprav odpadával jeden chasník za druhým, až se nás na letišti sešlo 7 (statečných ani ne, spíš trpaslíků v kontextu úrovně soutěže)
Ale jak jsme se sešli a odletěli z Prahy, nikoliv ve stejném počtu jsme přistáli v Dammánu. Čekalo nás totiž mezipřistání v Istanbulu, na které jsme měli hodinu a půl času. Pohodička. Která se ale začala rozplývat už v Praze v podobě hodinového zpoždění odletu. Hodinka a půl na přestup se tak smrskla na pouhou půlhodinku na doposud největším letišti, kde jsem byl a já tak absolvoval první (a poslední) skutečné kardio, kdy jsem ukrutně svižným krokem, neváhal bych ani s odvážným označením poloběhem, (běh už je sci-fi) sprintoval z nějakého gatu na jiný gate, kilometry vzdálený. Jako nejrychlejší sprinteři, kteří to zvládli v rekordním čase, se projevila dvojice Jarda Günther a Boris Orava, což se ale vzápětí ukázalo jako osudová chyba. Kluci chtěli tohle běžecké vítězství korunované jasným náskokem před zbytkem skupiny oslavit cigárkem a koupí ovoce. Tak se stalo, že ačkoliv chtěl zbytek tlupy působit soudržně, v konfrontaci s jasným a nutno dodat důrazným sdělením letištního personálu, že pokud na ně budeme dál čekat, neletíme, jsme před jasnou volbou letět do SA/sedět na zadku na letišti v Istanbulu, kapitulovali a obsadili sedačky v Turkyš airlines. Boris to nakonec vzal oklikou přes Ammán a doletěl o den později, Jarda to obrátil domů do Prahy a od té doby jsme o něm neslyšeli… Naše výprava se tak smrskla na šest (aspoň už ne trpaslíků)
Po příletu do SA se z mých představ potvrdilo jen to, že bylo teplo. Luxus nikde, mrakodrapy jakbysmet, vozů Rolls Royce bych nepochybně napočítal víc v Pařížský než v tomhle koutu Perského Zálivu. Holt, SA není Dubaj, jak jsem si původně myslel a procitnutí bylo zhruba stejné, jako byste se těšili na výlet do Prahy a skončili v Ústí nad Labem…
Ale co, nepřiletěl jsem turistikovat, nýbrž kulturistikovat. Ubytovali jsme se v jednom z ofiko hotelů, což byl v našem případě Hilton, což sice zní honosně, ale byl to nějakej lowcoastovej Hilton. Přesto s dobrým výběrem na snídani, po které jsme se odebrali na prezentaci. To je na ME a MS hotový očistec. Vždycky se musím pousmát, když slyším o MS NABBA, WABBA, PCA apod, jak to celé sfouknou za jeden den. Na ME a MS IFBB trvá celý den jenom prezentace. Na MS byly výpravy skutečně z celého světa. Obrovskou výpravu vypravila Čína, Rumunsko, početní byli i Japonci a Korejci, o „místních“ národech typu Irán, Irák, Egypt, Azerbajdžán atd… ani nemluvě. Celkově bylo na MS více než 1100 startů, tak si to asi umíte představit. (byť někteří závodníci startují ve více kat.) Tady musím pochválit a vyzdvihnout Standu Pešáta, co se o nás staral coby delegát, a který díky svým letitým kontaktům a známostem tak trošičku předběhl zástupce jiných států a my se tak díky tomu odprezentovali už po dvou hodinách čekání v mrazivě vychlazeném hotelu. Což bohužel není sarkasmus. Ani ta doba čekání, protože jinak bychom tam trčeli mnohem déle, ani to, že ačkoliv venku bylo standardně kolem 30 stupňů, každou chvíli jsem někde klepal kosu v brutálně vychlazených místnostech. Takže jsme měli po prezentaci a chystali se na soutěž…
… První potíž byla v tom, že já nevěděl, kdy vlastně bude. V který den. IFBB totiž zavedla novinku, ze které ještě před konáním MS nikdo moc moudrý nebyl. Novinku v podobě kategorie, nebo jakéhosi statusu SEMI Pro. Čili, některé kategorie byly „normální“, některé spadaly do SEMI Pro. V praxi to bylo tak, že například má kategorie nad 50+ spadala do obou. Ehmm, jak si jako vybrat? Rozlousknutí přišlo až při zmíněné prezentaci. V „normální“ kategorie prohlašujete, že jste naturál a podrobujete se testům. A ty testy tam také skutečně probíhají (to jen pro info, že se v kulturistice nedělají testy). A tato kategorie měla jít v pátek na řadu. Já se však můžu vykašlat na to, aby mi někdo očumoval nádobíčko při čůrání, a tak jsem šel do „SEMI PRO“ kategorie, která byla beztak nabitější a obsazenější. A měla jít na řadu v neděli…
Jenže… Už v průběhu pátku zřejmě mohamedáni zjistili, že se to nedá stihnout v jedné hale, a tak si řekli, hele, staříky šoupneme do jiné, jim to vadit nebude. Takže v průběhu pátku přišla informace, že nebudu závodit v neděli, ale v sobotu… V náhradní hale, kde nebyl žádný ofiko fotograf, protože ti si pořád ještě nedokáží osvojit fintu, kterak se rozdvojit pro případ, kdy soutěž probíhá na dvou místech současně… Takže jsme začali s dvouhodinovým zpožděním v náhradní hale na míčové sporty, kde ehmm, nebyly světla. Tedy ne, že by tam byla tma, jen tam nebyla světelná rampa a osvětlení MS zajišťovaly bodovky ve stropě. To jsem zažil naposledy asi před 30 lety, kdy jsem závodil v tělocvičně na M Čech dorostu. No ale nenaděláš nic. Takže jsme nastoupili, všichni vyhnědlý od barvy, jak kdyby šlo o soutěž v získání rakoviny pokožky ze solárka, odsoutěžilo asi 5 kategorií, načež rozhodčí usoudili, že vlastně celkem hovno vidí, takže se soutěž na další hodinu přerušila, aby se mohla namontovat aspoň jakž takž ucházející světelná rampa…
Jenže to už bylo po mé kategorii. Tady musím trochu odbočit. Připravoval jsem si sestavu na počest zesnulého kamaráda Franty. Na Rammsteiny. Já je neposlouchám, ale Franta jo. Tak jsem si představoval, jak tam odpózuju a známým gestem mu to pošlu jakoby nahoru, znáte to... A ono to fakt zafungovalo. Akorát jinak. Kdo znal Frantu, ten mi 100% potvrdí to, co by se stalo, kdyby žil: „Franto, budu pózovat na Rammsteiny, pro tebe“ „Prosím tě, Pavliku, dyť seš nemehlo, akorát to zkurvíš. Já to radši zruším, zařídím, ať se tam neztrapňuješ“ No a tak se taky stalo. Pořadatelé sestavy zrušili. Všem a v každé kategorii. Nestíhalo se. (I když si tipnu, že se to zavede napořád) Někteří tam vyváděli, já byl spokojený.
Ale zpátky k mému účinkování. Standa rozhodoval, takže mi dal zpětnou vazbu, jak to viděl pod těma prskavkama. Takže viděl nasvícená prsa, ramena (fajn), ruce (ne moc fajn), trochu břicho (sakra) a nohy, na které jsem sázel a kterré byly hluboké, vysekané, prostě nebyly vidět, padal na ně stín. (v prdeli). Jasně, podmínky byly pro všechny stejné, jen někomu sedly víc a někomu míň, nedá se nic dělat. To je kulturistika a z téhle konstelace z toho vylezlo 3. místo. Jediná fotka, kterou mám z pódia, je už po instalaci té světelné rampy.
Asi by bylo fajn vůči kolegům zmínit i ostatní umístění. Jenže si je přesně nepamatuju, omlouvám se kluci. Vím, že Zdeněk Vrána byl 2. v kategorii Masters a já bych chtěl mít jednou taky takovou čirou radost z umístění. Boris Orava po těch všech peripetiích v Ammánu odtud přiletěl vyhladovělej a vysušenej na prach a byl druhý v klasické kulturistice Masters. Mladý Petr Boar skončil (v pekelný konkurenci) o bod za finále na 7.místě a Tomáš Roškot v úplně nesmysl konkurenci se nedostal do finále. (přesné umístění si nepamatuju, sorry) 4.místo obsadil Petr Kadlec v kategorii sáčkonosičů, což by bylo proti mému přesvědčení, kdybych tuhle kategorii nenazval úplnou píčovinou, jakkoliv je Petr fajn kluk.
No… a to bychom měli, co se závodění týká. A teď ještě nějaké to turistické okénko. Jak už bylo řečeno, závodil jsem v sobotu, takže v neděli už měl volno. Tak jsem šel do fitka. Tedy šel... Jel, protože pěšky tam nikdo nechodí. Já to zkusil, navíc přes den a celé kilometry jsem nepotkal ve městě nikoho na chodníku. Jakože fakt nikoho. Místní se na mě koukali z aut, co to tam chodí za podivína. Všichni autem. Takže i já si pak do fitka vzal Bolta a vyrazil do největšího místního gymu, který má…. podržte se… 6000 m2. Blbý je, že tam nebrali jednorázové vstupné, ale musel jsem si koupit členství. Upřímně nevím, na jak dlouho, jestli na měsíc, nebo rok, protože obsluha mluvila anglicky ještě hůř než já, a to laťka není nikterak vysoko. Navíc jsme se celkem solidně zasekli na tom, že nedokázal pochopit, že mám jen dvě slova ve jméně. Žádný dědovo, otcovo, atd… to si mohl hlavu ukroutit. Každopádně to členství stálo asi 600 korun na naše a já mohl procházet 10 řadama strojů na záda a na nohy tam byla celá hala a nevěřícně kroutit hlavou a testovat, co jsem nikdy necvičil.
Když už jsme u toho ježdění Boltem (nebo Uberem, to je fuk), tak bylo neskutečně levné. 6 km do fitka stálo asi 60 korun, 25 km na pláž, kam jsme se v pondělí před odletem všichni společně vydali, stálo asi 250 korun pro celé auto. Když už jsem to nakousl, tak zmíním, že jsme letěli zpět až v pondělí o půlnoci, takže přes den jsme si celkem užili na liduprázdné pláži, kam místní začali ve velkém najíždět až po setmění. Nám zase přišlo trochu prdlý opalovat se za tmy, tak jsme popojeli k nějaký pěkný mešitě a snažili se objevit další zajímavosti, což se nám upřímně řečeno moc nedařilo. Zkrátka v Dammánu se opravdu fest staví a podle těch obrázků na stavbách to budou fantastická díla, ale teď mi to přijde zábavnější na Mácháči než tady. Odlet už pak proběhl celkem v pohodě, teda opět až na Borise, který si to tentokrát nezkomplikoval sám, ale chybou systému musel zase letět jiným letadlem, ale tentokrát jen o hodinu za námi.
No a co říct závěrem. Po M ČR, kde jsem byl první, po ME, kde jsem byl druhý, jsem ty stupně vítězů zkompletoval třetím místem na MS. Ačkoliv organizace byla trochu pajdavá, úroveň MS byla brutální a nikdy jsem v amatérské rovině takovou neviděl. A to teď srovnávám i třeba s amatérskou částí EVLs. Díky lokalitě tam naběhlo mraky závodníků středního východu, Egypta apod…, jejichž úroveň byla prostě perfektní. Ostatně, jak mi bylo jedním z Íránců řečeno, bodybuilding je v Iránu sport číslo dvě hned po fotbale a v Teheránu je údajně přes 2 tisíce fitek, které produkují obrovskou základnu. Kulturistika se zkrátka stěhuje na východ a my špičkové Ahmedy budeme vídat na světových pódiích čím dál častěji.
