Chceš vyhrávat? Tak jezdi na ještěrce...

Tak nám ten náš Vojta o víkendu zase vyhrál! Po vcelku nedávné slávě, kdy to posbíral v USA, se vydal na sever k sousedům do Polska a tam sfouknul kategorii do 90 kg a jako zákuseček navíc ještě kat. Masters, kam jako čerstvý jednačtyřicátník spadá. Bezva, paráda, gratulujeme. Akorát, že nám v tom dělá trochu bordel…

Jde o to, že tu roky píšeme, že se kulturistice musíš věnovat naplno, pokud chceš něco vyhrávat. Mít soustředěnou mysl na cíl, být neúprosný v dietě a životosprávě, nepodceňovat regeneraci, omezit párty a večírky a odpočítávat každé zrnko rýže, pokud chceš vysekat na prach a cpát se, i když ti to leze ušima, když chceš přibrat. Žádný jako hele pocem, nějak to uděláme, ale pevně daný plán. Před soutěží superkompenzaci naplánovanou s přesností startu raketoplánu NASA. Grafy, čísla, termíny a tak, jestli mi jako rozumíte… Stručně řečeno: Máš jen žrát, cvičit a chrápat a soustředit se na to, co chceš dokázat... No a co nám dělá Vojta?

Rok staví fitko, u tréninku telefonuje se zedníkama, pak omítkařema, instalatérama, hasičema, aby v momentě, kdy to spolu s Lukášem Veselým dodělají, sedli na první letadlo do USA, aby si zazávodili za velkou louží. Cestou Vojta baští dobroty z palubního menu, po přistání se nacpe v hamburgrárně a tak vůbec zapomene, že by s sebou měl mít polystyrenový chlebíky, piškoty, vysušený maso a všechny tyhle propriety závodníka, místo aby do sebe tlačil lívance pokydaný nějakou lepkavou věcí v motorestu u cesty. A minulý týden to snad bylo ještě horší! Do Extrifit Gymu v Hradci Králové navezli nové stroje. Takže Vojta sednul na ještěrku a vozil, jezdil, zdvihal a stěhoval ty proklatě těžký kusy železa z místa na místo tak dlouho, dokud se nepodíval do zrcadla a nezjistil, že mu ze vší té práce nevylezly cévy a neslezlo sádlo. Tudíž ho napadlo, že když už si omylem přivodil formu, mohl by se porozhlédnout kolem, jestli někde v dohledu nejsou závody, že by tam ten úkaz názorně předvedl. Klika, že jo. V Polsku, co by kamenem dohodil a zbytek v jeho předimenzovaném BMW dojel. Takže si dal repete v zemi, kde sice nemají tak chutné hamburgry, ale medaile za první místo v kategorii do 90 kg a v Masters chutnají stejně sladce…

Paráda. A teď co si z toho odnést? Mají všichni ti kluci superpoctiváci plakat, že oni se snaží, seč můžou, a přitom se dají vyhrávat soutěže tak, že si odskočíte z práce? Nebo jsme tu psali celé roky blbosti, abychom prodali víc proteinů? Nebo je to celé nějak jinak? Pojďme si to trochu rozebrat…

S Vojtou se znám už dobrých 15 let. Dokonce jsme jednou spolu závodili o Absolutní prvenství na M Čech. Já už jako ostřílený závodník, Vojta závodící prvním rokem. A já prohrál, což mi tehdy celkem zkazilo odpoledne. Časem, souhrou náhod a okolností a taky díky společnému svorníku jménem Franta Nádvorník, se stalo to, že jsme se stali součástí jednoho Extrifit Teamu, obchodními partnery a dovolím si tvrdit, že především kámoši. A právě Vojta byl častou motivací, nebo lépe řečeno nápadem, pro psaní nejrůznějších motivačních článků na tomto webu o tom, jak se dostat z pódií obecních kulturáčků až na prkna Mr. Olympia, u čehož jsem měl tu čest být. Ta cesta je a byla neuvěřitelná! Ale zároveň taky lemovaná přesně tím, o čem jsem psal výše. Pílí, soustředěním na cíl a neúprosností jak v tréninku, tak v dietě. Prostě Vojta žral, cvičil, chrápal a žil kulturistikou…

Střih, přesuneme se o pár let dál. Účast na Mr. Olympia je vrcholem všeho, splněný sen milionů kulturistů a zároveň procitnutím do reality, která naznačila, že k té absolutní nejužší špičce, kam patřil Flex Lewis a spol. je ještě hodně daleko. Motivace vcelku logicky padá, zato roste chuť rozvíjet své podnikání spolu s jeho věrným parťákem Lukášem, stavět nová, větší a lepší fitka. Výsledek znáte… Tři Extrifit Gymy, každé trochu jiné, s různou atmosférou a designem, zato všechny skvělé a vybavené tak, že si v nich přijde na své opravdu každý.

Tohle všechno jsou fakta. A teď se dostáváme do bodu, který je mou pouhou domněnkou. Dokázal by se Vojta dostat na Olympii se stejným přístupem, jakým se prezentoval na těch posledních dvou soutěžích? Víte, jde mi o to, jestli mám poslat do světa sdělení, jako že se to dá dělat při těžké práci s hlavou plnou starostí, nebo musíte být plně soustředěný na ten bodybuilding lifestyle? Nevím, asi to bude někde na půl cesty…

Sám Vojta říká, že dnes by si mezi IFBB Pro ve 212 kat. ani neškrtl. To ale není o tom, že by se nějak zhoršil, ale spíš o tom, že extrémně vyrostla konkurence, rozšířila se o desítky nových, nabušených borců lačnících po výhrách. Abyste se dnes prosadili ve 212 kategorii, musíte být na samé hranici hmotnostního limitu, nebo spíš za ní a bez defektů a slabin. Slabší paže se už neodpouští. Přesto je Vojta bezpochyby tvrdší a vyzrálejší ve svalovém rozvoji, což ho dělá opticky větším. Jestli je větší i centimetrově, to nedokážu posoudit, ale trochu kostrbatě se tu snažím naznačit, že těží ze svalového rozvoje, co vybudoval tehdy, ze znalosti svého těla a mnohaletých tréninků, které časem vytvrdily strukturu svalů. Mohl by si tedy dovolit stejný přístup nějaký mladý nadšenec kolem 25 let? Těžko. Ten musí budovat hmotu, poznávat reakce svého těla, zkoušet různé postupy, superkompenzace a až teprve po mnoha a mnoha letech zjistí co a jak.

Vojta Koritenský - Mezi profíky už se nevidím

Přesto nám tu Vojta ukazuje jednu důležitou věc, na kterou jsem chtěl upozornit už dávno. Tím je správné načasování toho snažení. Vždycky budu fandit lidem, kteří mají svůj cíl a až fanaticky se mu oddají. Mají u mě velký obdiv a respekt. Ale zase vocamcaď pocamcaď. Je třeba vědět, kdy vytáhnout bílou vlajku a vzdát to. Protože pak se může lehce stát, že to prohrajete komplet všechno. Pracovní kariéru, rodinu a nakonec i to zdraví. Nechci psát v nějakých metaforách a alegoriích, tak to napíšu na plnou hubu. Pokud chcete jednou stát na podiu Mr. Olympia, řeknu fajn, pusť se do toho naplno, fandím ti a držím palce. Ale do IFBB Pro se musíš dostat nejpozději tak do 30-33 let, protože pak už je pozdě. Ne, že by ses tam někdy později nedostal, ale co pak? Sypeš, makáš, dřeš, zatěžuješ trávicí trakt hromadou žrádla a po tom všem ses tam horko těžko vysápal. OK, tak seš v 35 a výš letech IFBB Pro a co jako? Teď je to jinej level, a abys nebyl do počtu, musíš toho dělat ještě víc, obětovat mnohem víc, investovat mnohem víc…

Anebo zavčasu přibrzdit, zvolnit, začít žít, věnovat se rodině, míň se stresovat z toho, kolik si dnes přijmul bílkovin a odcvičil sérií. Nevykašlat se na cvičení, ale trénink si užívat. Formu udělat, když chceš, ne když musíš. Jít na závody kdy chceš a na jaký chceš. A pořádně si je užít. Radovat se z výhry, byť na nižším levelu.  Že nebudeš ten úspěšný IFBB Pro? No jo no, ne všechno se povede, aspoň si to zkusil, ale možná nakonec zjistíš, že si takhle možná spokojenější a celý ten uvolněnější mindset, ve kterém ale je pořád místo pro ten bodybuilding, tě dovede k životní formě, i když to vůbec nečekáš. Vojta o tom něco ví a troufnu si říct, že já taky.