Cizí genetika není tvoje výmluva

Nedávno jsem četl, že za nárůstem depresí a blbé nálady můžou sociální sítě. Nemůžu jinak než souhlasit. Pokaždé totiž, když na mě někde na fcb vyskočí motivační citát, třeba s portrétem Arnieho a informací, že každý může být čím chce, okamžitě se začnu cítit jak ťulpas a nemehlo. V životě jsem totiž chtěl být ledasčím, ale většinou jsem byl spíš tím, čím jsem nikdy být nechtěl. Takže když se z téhle smutné pravdy po hrsti antidepresiv proberu, začnu hledat skuliny v těchto tvrzeních.

Pokud se totiž narodíte v místnosti se čtyřmi stěnami ze slin a hlíny, kde jen co vystrčíte hlavu z matčina lůna, na vás začnou pokřikovat Umumbu je venku, je to kluk, můžeme zakopat tu jámu vzadu!, máte vyhráno jen napůl. Nicméně, jste tady a v hlavě můžete spřádat plány, čím chcete být a jak toho docílit. Tady se už kola štěstěny začínají roztáčet skutečně naplno. Pokud zvolíte kariéru afrického diktátora s nějakou tou lehčí genocidou na krku, historie moderních afrických dějin dokazuje, že máte navzdory obrovské konkurenci dost velkou šanci, dát motivačnímu citátu za pravdu. Ale co když si zamanete, že se ausgerecht stanete třeba automobilovým závodníkem? Ha? Co pak? Na závody ojetých pick-upů Toyota s velkorážním kulometem na korbě moc skautů teamů F1 zrovna nechodí, pokud vím. Přesto, jak je psáno, můžete být čímkoliv chcete. Takže je třeba prodat svou čtrnáctiletou manželku, prase a nakonec kozu a vydat se na dalekou cestu do Evropy. V Libyi nasednout na loď, co se potopí nejpozději 500 metrů od břehu, pak přestoupit na taxik, co ho šoféruje znuděná Němka s neholeným podpažím, a protože vy chcete být závodním jezdcem, je třeba si to namířit rovnou do meccy automobilismu, Itálie. Jenže když už se tohle všechno povede, vaše noha spočine na tuzemském kontinentu, budete mít plnovous jak Kristus, a ačkoliv všem kolem budete tvrdit, že je vám třináct, ve skutečnosti budete příliš starý trénovat reflexy na Playstationu, natožpak v závodním autě… Ve finále bude super, když bude parkovat Fiaty v továrně. Co na to řekneš pak, motivační pisálku? Že se snažil málo?

Čili s takovým tím tvrzením, že každý může dokázat cokoliv, tak s tím bych byl celkem opatrnej. Dost totiž záleží na tom, v jaký řiti světa se nachází vaše existence a co se vám zrovna usadilo v makovici. A buďme upřímní, na výše uvedeném příkladu je zjevné, že leckde mají dost omezený výběr budoucí kariéry. Jenže co když se narodíte někde, kde si na vás při prvním seznámení s okolním světem posvítí žárovkou, lidi kolem mají pláště a roušku a voda je v nejbližším kohoutku, nikoliv vesnici? A co když si usmyslíte, že zrovna vy, neduživý chlapec, budete jednou stát na podiu Mr. Olympia?

Takových snílků tu máme habaděj a ihned jsme připraveni zasypat je hromadou důvodů, proč se tak nikdy nestane a proč se zařadí po náš bok. Čili těch, kteří jednou, častokrát pouze v duchu a rozhodně ne veřejně a nahlas, měli stejnou myšlenku. Osobně mám plnou skříň důvodů proč to nevyšlo. Stejně tak jako vy. A jedním z těch, co ční nad všemi ostatními je důvod- Genetika. Ať už vlastní – máma s tátou to posrali, nebo jejich – to se jim to závodí, když jim to máma s tátou dobře upekli. Potíž je jen v tom, že ze všech těch možných důvodů je právě genetika něco, co se dá vyluštit leda tak z křišťálové koule. Zkrátka, bavit se o něčí genetice můžeme až v momentě, kdy jsou tyhle řeči už dávno k ničemu…

Přesto to čtu dnes a denně. Nemám genetiku na to a to. Tamten vyhrává, protože má skvělou genetiku. Vážně je to ten důvod, proč vy jste Tonda Nemehlo, kdežto jiný je Franta Borec? Tak se pojďme podívat trochu zpět. Máme, a i před dvaceti lety jsme tu měli, mladíky, co už ve velmi mladém věku disponovali obrovským množstvím svalové hmoty a každý jeden fanda jim prorokoval brzkou dráhu v profi kulturistice. Přesto se nám v profi kulturistice objevil jen Tomáš Kašpar, zatímco aktuální silnou skvadru českých profíků tvoří parta kluků, které byste genetickými zázraky nazvali jen stěží. Když tedy teď čtu o Milanovi Šádkovi oslavné opusy náctiletých fandů na jeho genetiku, musím se leda tak smát. Ten hubený junior s obří hranatou hlavou ala televize model 86, že by měl mít dobrou genetiku? Ále jděte… Souhra náhod, že se mu bimbá nějaká medaile na krku. Střih o pár let později, výbuch na amatérském Arnold Classic a…. Dyť jsme to všichni říkali! Kluk bez talentu, nafouknutá bublina, teď se to ukázalo, chachacha…! Vůbec nezastírám, že jsem byl jeden z těhlech rozumbradů. A pokračoval jsem dále. No.. dobrý, tak 212 mu jakž takž vyšla, ale je vysoký a v Open bez šance, protože už neroste, je na konci svých možností, blablabla… Takže teď jsem za blbce a dobře mi tak. Každopádně tím chci říct, že když se o něm nyní mluví v souvislosti s genetikou, je to celkem novinka. No a můžeme zrovínka přejít na dalšího borce, kde se nám zčistajasna objevila skvělá genetika. Slavoje Bednáře. Akorát že ani tady se tenhle výraz netáhne jak červená nit celou jeho kariérou. Úzký ramena, špatná kostra, ještě že je v NABBA… Klasika. Tomáš Tabačiar? Užší než úžovka. A mrkejte na jeho záda teď!  A co třeba Vojta? Ten začal mít vidět břišáky až v době, kdy všichni jmenovaní měli už pár závodů za sebou. A že by tenhle tlustej chrt byl zrovna genetickej zázrak, když začínal držet první dietu? To těžko. Jenom letos jsem viděl na soutěži dvacet lepších v jeho věku. Jenže bude tu dvacet stejně dobrých borců za 15 let? Pochybuju…

Takže abych se konečně dobral k nějaké pointě, chci na těch příkladech ukázat, že pokud začínáte a někdo vás drtí kritikou ohledně mizerné genetiky, nebo ji naopak vyzdvihuje do nebes, neznamená to vůbec nic. Genetika je jen jedním ze střípků mozaiky. Důležitý dílek, jehož vlastnictví při začátku skládání budoucího úspěchu vůbec nedokážete odhadnout. Ano, pokud máte na zádech hrb, roste vám třetí hlava a jednu nohu máte o 15 cm kratší, nikdy nevyhrajete, to je fakt, ale pokud ve svých 16 ti letech vypadáte normálně, ví každý úplný prd, kam daleko to můžete dotáhnout. Poráží tedy tvrdá práce talent? Rozhodně ano. Aspoň do chvíle, než potkáte tvrdě pracujícího talenta. Ale těch je celkem málo.  Může tedy v Evropě být každý, čím chce? Asi jo. Jenom si musíte věřit. A jít si tvrdě a nekompromisně za svým. Nepodlehnout slabým chvilkám, určit si priority, najít si vhodné okolí a makat a makat a makat a to každý den. A tohle všechno je o dost těžší, než se spoléhat na genetiku. Já to sice nedokázal, ale věřím, že někteří z vás ano.Jedno jsem se ale naučil. Nepodceňovat nikoho kvůli tomu, jak vypadá na začátku cesty...