Evls 2025 mýma očima. EXPO, Top Ten Open kategorie, atmosféra...

Nevím, kolik existuje lidí, kteří mohou prohlásit, že byli na každém z 13 ročníků Evls Prague, ale jsem celkem rád, že k nim patřím. Taky nevím, zda jsem o každém psal. Nicméně právě teď mám dost intenzivní pocit, že ano, protože dost tápu v tom, kde a jak začít povídání o tom letošním. A tak jsem dostal nápad, že začnu tak, jak jsem 100% nikdy nezačal, protože jsem tím vždycky končil. Takže pokud jste se prodrali touhle úvodní lingvistickou šmodrchanicí, tak mi dovolte hned v úvodu poděkovat všem organizátorům soutěže Evls Prague, kteří se postarali o další tsunami kulturistických zážitků. A rozhodně taky panu majiteli Petru Speychalovi, který tuhle parádu financuje, páč je to blázen do kulturistiky, což je pro nás všechny, co to máme stejně, jenom a jedině dobře, protože lepší soutěž jsem vyjma Mr. Olympia, ještě neviděl. (a i to je tvrzení plynoucí jen z úcty k titulu, takže pšššt, tuhle větu jste jakože nečetli)

No a teď k věci. Rád bych se tu vypisoval od rána do večera o všech možných kategoriích, které tam byly, ale bohužel, měl jsem taky i nějaké ty pracovní povinnosti, než jen koukat na polonahé naolejované muže oděné v mikrotextilu a stejně tak oděným a naolejovaným ženám očumovat vypracované zadnice a vymodelované prsní implantáty. Ty pracovní povinnosti spočívaly v tom, že jsme si společně s kolegy z Extrifit Teamu povídali a zřizovali selfie s návštěvníky Evls, kteří poctili návštěvou i náš stánek. To se tak někdo má, co? Navíc to bylo povídání veskrze příjemné, nadšené, obohacující a milé, protože se prostě celý den setkáváš s lidmi, kteří jsou na stejné lodi, milují tenhle životní styl a místo přiblblých keců na sociální síti ohodnotí formy a předvedené výkony bouřlivým potleskem a skvělou atmosférou. A to jsou reálné zážitky produkující husí kůži po celém těle, kdykoliv si na ně vzpomeneš, a které závodníkům přebijí milion virtuálních hejtů. Lidi se opět přišli bavit, vytvořit skvělou kulisu, setkat se se svými oblíbenci a užít si skvělou soutěž plnými doušky. I za to všem patří velký dík. Jo a taky za to, že jsme na stánku měli rekordní tržby, o což se postarala hlavně naše novinka CLEAR, kterou mohli návštěvníci ochutnat a okamžitě se zbavit pochybností o tvrzení, že to je taková šťáva s 20 gramy bílkovin v odměrce bez tuků a cukrů. Holt Češi jsou dost konzervativní, skeptičtí (za mě v pořádku) a díky akci jako EVls si mohlo tisíce lidí aspoň udělat vlastní názor, což je fajn…

Ale stejně tak tisíce lidí čte tenhle článek a možná očekává taky nějaké info ohledně světových borců, místo reklamních sloganů a vyslovených díků. Ok, tak jdeme na to. Jestliže jsem výše psal, že jsem neviděl všechny kategorie, tak to neplatí o té hlavní OPEN. Tu jsem naopak sledoval velmi pozorně. Jak semifinálovou, tak finálovou část. Mimo jiné i z toho důvodu, že v ní startovali dva zástupci Extrifit Teamu. Pavel Koukal absolvoval svůj IFBB Pro debut a Honza Turek chtěl obhájit svou pozici nejlepšího českého závodníka na EVLS Prague. A tentokrát s plnou relevancí, protože z českých aktivních IFBB profíků chyběl na Evls snad jen Slavoj Bednář… A jak to dopadlo? Pavel Koukal se ze startovního pole, které čítalo rekordních 29 závodníků, bohužel neprobojoval do první patnáctky. Jak už jsem psal, byl to jeho debut a Pavel potřebuje nabrat ještě nějaká ta kila svalové hmoty. Do první patnáctky se z Čechů dostali ještě s novými kily svalové hmoty nastupující Jarda Jeníček, který skončil na 15. místě, a dále pak Josef Květoň, Pavel Beran a Honza Turek, kteří se všichni probojovali do Top Ten. Tak se na ní pojďme podívat.

Top Ten

10. místo obsadil právě Pepa Květoň. Bohužel, samotného mě překvapilo, jak rušivé v celkovém dojmu je jeho zranění prsního svalu. Překvapilo proto, neboť na fotkách to tak výrazné není, jako na vlastní oči. Podotýkám, že jsem seděl ještě 2 metry před panelem rozhodčích. Možná právě to ho trochu odsunulo v pořadí, protože jinak se prezentoval vynikající tvrdou formou, špičkovou hustotou svalů a precizní separací. 9. místo bral Damian Kuffel, který převyšoval své nejbližší soupeře objemem svalů, ale ty byly měkčí a trochu méně separované. Musí se uznat, že kolem vystoupení Pavla Berana na 8. místě je vždycky celkem solidní diskusní hype. A proto se u něj chvilku zastavím. Jestli se něco nedá Pavlovi upřít, pak je to charisma. To se nedá koupit, vypracovat, to buď máte, nebo nemáte a Pavel ho má vrchovatě a rozhodně hraje v jeho prospěch. Co v jeho prospěch rozhodně nehraje, je jeho vleklá slabina v podobě zadních póz. Pavel je navíc v dost schizofrenní situaci, když mu pánbůh zřejmě v nějaké čtyřprocentní slabé chvilce, nadělil excelentní zadek s dokonalým napruhováním, ale jaksi v tom obdarovávání zapomněl pokračovat směrem nahoru ke krku. Pavel tak vcelku logicky na podiu ukazuje svou velkou přednost v podobě ultranapáskovaného glutea, ale zároveň tím zkušenému oku rozhodčího v plné parádě odhaluje svou největší slabinu. A tím jsou nepochybně záda a zádové postoje. Co se týká zbytku, je to fajn. Pěkné kulaté tvary, dostatečné objemy, hezky se na to dívá, což vždycky dost ohrožuje soupeře, kteří pak končí před ním. Jen se nesmí otáčet, no…

Zato sedmý Tim Budeshein se může otáčet jak korouhvička kolem dokola a vy máte pocit, že ze všech pozic to vypadá stejně. To nezní moc lichotivě, co? Jenže Tim je zkrátka poněkud beztvarý. Beztvarý, zato však brutální! Obrovský špalek libového tvrdého masa! Tvrdého tedy až v neděli, v semifinále byl dost pod vodou a řekl bych, že Pavel Beran byl v sobotu před ním, jenže na finále to posušil a představil fanouškům takovou tu masivní hardcore beef kulturistiku, jak se patří. Navíc si pobyt na podiu extrémně užíval a musím se přiznat, že mě pohled na tuhle chodící hroudu masa vážně bavil. Dokonce až tak, že jsem málem zapomněl, že bojuje s Honzou Turkem o šesté místo, které, díkybohu, pro sebe uzmul právě náš Honza.  

Lepšího Turka jsem ještě neviděl. Já vím, už jsem to říkal vloni, ale to neva, klidně to budu říkat každoročně, pokud to bude pravda. Už pár dní před Evls, když jsem ho natáčel, jsem zaznamenal výrazně zlepšené paže. Což se tak úplně nepřeneslo na pódium a kdybych to neviděl na vlastní oči ve fitku, asi bych si toho nevšiml. Ale to proto, že Honza víceméně přibral všude. Ten posun není nijak do očí bijící, ale postupný a vlastně po celou dobu konzistentní, jak je u Honzy už zvykem. Co naopak do očí bijící je, jsou jeho zádové postoje, především pak double biceps. To je naprosto brutální masa svalů plná prohlubní, boulí a detailů, která je rovnocenná s kýmkoliv ze světové top špičky. Můžeme donekonečna diskutovat, jestli je zpředu z Čechů lepší Pavel, Pepa, Jarda, nebo Honza a všichni budou mít své dobré argumenty pro jejich osobní volbu. Ale jakmile se všichni otočí a provedou ty 2 zadní pózy, je po diskuzi… Nebo se smrskne maximálně na Honzu a jeho bývalého svěřence Jardu Jeníčka. Takže pokud něco přispělo k tomu pomyslnému českému „vítězství“, jsou to společně s vynikající formou také pózy dvojitý biceps zezadu a široký sval zádový zezadu.

Top five

Zde se nabízí taková infantilní slovní hříčka, že Pradell mě posadil na prdel, kdybych na ní už dávno neseděl. Takže jsem se z mladého 28letého Španěla Joana Pradella jen trošičku připosral. Jasně, forma nebyla úplně tipťop, taky jeho svaly nebyly tak tvrdé a husté jako soupeřů, ale ta stavba těla!! A ten objem!!! Panebože, co to zase je? Tohle je prostě další genetický zázrak na scéně a jen musí počkat, až to všechno ztvrdne a dozraje. Každopádně už teď je napasován všemi možnými kulturistickými servery na objev roku. Jestli dostojí předpokladům, nebo se pod tlakem zhroutí, uvidíme, ale jestli by se mě někdo zeptal, z jaké země bude někdy v budoucnu další Mr. Olympia, ukážu směrem na jih do Španělska. Teď to bylo 5. místo na Evls. (Stejně jako Samson Dauda při svém debutu na Evls)

Pokud by závodníci nastupovali po jednom, bez porovnávaček, o vítězi by bylo jasno hned. Tím by byl jistě Keone Pearson, aktuální vítěz Olympia 212. Kreslíři komiksů nemají tolik představivosti a odvahy, aby nakreslili tak šílený rozdíl mezi pasem a rameny. Kružítko nedokáže nakreslit dostatečné kulaté tvary Pearsona. Moje dcera, která tam seděla se mnou, doslova zírala s pusou otevřenou dokořán na bytost, která před ní pózovala. Nic takového jsem za 35 let, co sleduji kulturistiku, ještě neviděl! Bohužel pro Keoneho, kulturistika o srovnávání je a těch 30-40 kilo rozdílu oproti soupeřům bylo prostě znát. Byl vedle nich příliš malý a proto skončil 4.

Třetí byl naopak gigantický Michal Križánek. Dovolím si takovou krátkou odbočku. V minulosti býval Michal poněkud nevrlý na soutěži, když to napíšu tak nějak diplomaticky. Teď po jeho comebacku po zranění jsem zaznamenal úplně nového, vyměněného, vylepšeného Michala Križánka. Usměvavého, vtipného, pohodového týpka, vstřícného k fanouškům, který si soutěž užíval, nikoliv protrpěl jako v minulosti. A to je jedině dobře, protože kulturistika potřebuje takové ambasadory a já jsem za tuhle radikální proměnu Michala jenom rád, neboť to bude nadlouho v tomhle československém prostoru, kdy bude on tím představitelem nejlepšího kulturisty. Jeho kvality jsou jasné. Gigantické paže, výrazně zlepšené nohy a jejich separace, celkově lepší než před zraněním. Jeho zásadní slabinou bohužel zůstává oblast pasu, která ho odsouvá pořadím, pokud bojuje s borci z první pětky z Olympie. Protože zbytkem těla na ně má úplně v klidu.

A že to souboj byl! Nakonec se smrsknul na dva protagonisty. Mr. Olympia 2024 Samsona Daudu, který přišel v plnější verzi od ne úplně vydařeného startu na Mr. Olympia 202, kde skončil 4 a populárního Martina Fitzwatera, který naopak dorazil výrazně sušší a tvrdší oproti loňsku, kdy v Praze vyhrál. Byl to souboj dvou koncepcí postav. Vysoký, urostlý, paradoxně estetičtější 136 kg vážící Samson, versus menší, podsaditý Martin s lepší formou. Z mého pohledu byl Samson lepší v základním postoji a bočních póz a v takovém tom celkovém dojmu. Martin naopak Samsona strašlivě bil v zadních postojích, kdy měl silně oddělené hamstringy a kopu detailů na masivních zádech. U Samsona se naopak právě v zadních postojích naplno projevilo rychlé plnění a nabírání váhy a ze zad mu teklo tolik vody, že by to pořešilo zavlažování v celé jeho rodné Nigérii. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že přesně tohle rozhodlo a Martin Fitzwater vrátil Samsonovi porážku z Olympia a podruhé zvítězil na EVLs Prague 2025! Parádní soutěž!

Závěrem.

Diváci viděli energického, bojovného, vitálního Martina Fitzwatera. Ale málokdo si uvědomil, že stejný člověk stál 2 hodiny na expo, kde prodával svoje trička, a po celé 2 hodiny byl usměvavý, příjemný, s každým z hodně dlouhé fronty se vyfotil, podal ruku, prohodil pár slov. Jistě, jde o byznys, řeknete si, ale i to je profi kulturistika. Být fajn a v pohodě, i když v pohodě rozhodně nejste před soutěží, vzhledem k tomu, jak vypadal v zákulisí. Být profi kulturista neznamená mít jen kartičku, ale taky se chovat jako profík.  

Závěrem ještě jednou díky.

Přestože jsem poděkoval (a velmi rád a od srdce) celému Evls, chtěl bych poděkovat ještě jednou za to, že iniciovali a zrealizovali krátkou pietní vzpomínku na našeho zesnulého zakladatele Františka Nádvorníka. Nebylo to lehké, mluvit a vzpomínat na Frantu před plnou halou s tisícovkami diváků, ale jsem vám kluci z Evls za tohle vděčný. Díky ještě jednou za to, co pro nás, fitness a kulturistické fandy, děláte.