Kdysi dávno před lety mi v hlavě utkvěl úryvek rapového textu, tuším, že od Kata z Prago Union, že chtěl kdysi spoustu věcí, ale že teď má hlavně věci, který nikdy nechtěl. Třeba jako průsery, půjčky, hypotéky a tak… Tohle už jsem si asi taky domyslel, když jsem si pořizoval svoje  celoživotní zadlužení v podobě hypotéky a nepřišlo mi to tak skvělá zábava, jak se to prezentuje v reklamách bankovních domů. Ale fakt je ten, že sníme o parádním bydlení, skvělých kárách, přičemž o hypotékách a leasinzích už moc ne. Ve skutečnosti je věcí, co nikdo nechce, obrovská spousta. Válku určitě nikdo nechce, ale máme ji za humnama. Stoprocentně nechci, aby lední medvědi drželi hladovku ve zmenšujícím se bejváku, ale taky nechci bydlet v jeskyni, místo hovězího chroupat celer a jezdit na kolobrndě jak nějakej hipster. Nikdy jsem nechtěl malý bicáky a přes vší snahu je mám, nechci být ošklivý, ale zrovna tak nechci, aby mi po xichtě rajtoval plastický chirurg a tohle všechno mě přivádí k našemu oblíbenému tématu a nekonečné studnici inspirace, čímž jsou komentáře na sociálních sítích…

Protože tam je celá armáda lidí, co něco nechtějí. Nechci takhle vypadat. Nechtěla bych takového domu. Jiný by zase nechtěl šmajchlovat „takovou vychrtlinu“. Nechci zvedat tak těžké váhy, je to o zdraví, nechci se přecpávat, nechci trávit půl života v posilovně, nechci jíst pořád jen rýži a maso, nechci se trápit hlady, nechci krabičkovat, nechci tohle a tamto, nechci, nechci…Fajn, chápu, rozumím, registruju. Mohou to být výmluvy, ale i zcela objektivní důvody. Ve finále je to stejně jedno. Protože co ty nechceš, je všem úúúúplně, ale úplně u prdele…

Příběhy, legendy a báje se tvoří o lidech, co překonávají překážky. Musí jít na světa kraj, přestože se jim nechce, tam vykonat hrdinný skutek, kde půjde o kejhák, když mu drak ukousne kebuli a pak zase jít tu otravnou štreku zpátky, aby dostal princeznu, hrad a truhlu zlata, která nebude podléhat inflaci. Sex, bejvák a stabilní měnu, co víc si přát? Hollywood je narvaný po okraj epickými příběhy o tom, jak se z outsidera stal hrdina. A o tom je sport, podnikání, prosazení se v umění, zkrátka cokoliv, na co si vzpomenete. Nejsem žádný fanda do cyklistiky, na svém vlastním kole jsem ujel za 5 let asi tak 2,5 kilometru, ale zaregistroval jsem úžasný příběh o nějakém maníkovi, co si na Tour de France (nebo jinde) ošklivě dal na hubu a druhý den na ten vehikl sednul sedřený od paty k hlavě a odjel to úspěšně do konce závodu, až za nim vlály usychající strupy. Wauuu, to je borec!! A zároveň neznám jediného horolezce, co by pod osmitisícovku prohlásil, „hele kluci, víte co, mně se vlastně nechce, je tam zima, fouká tam, serem na to, jdem na pivko a trochu provětrat nepálský holky…“ , protože o takových se nepíše, ty jsou každému... No však už víte.

Zkrátka a dobře, všechny ty komentáře se v drtivé většině píšou pod příspěvky sportovců, kteří něco chtějí. K tomu cíli směřují své úsilí a dělají věci, které jim častokrát nejsou zrovna po chuti. Každého baví cvičit. Ale jsou dny, kdy to nesedne, kdy máte hromadu pracovních povinností, hlavu jak pátrací balón a nejraději byste vykydli na gauč k telce. Ale vidina úspěchu, představa soupeřů, kteří v tuto chvíli dělají jednu sérii za druhou, vás z toho gauče zvedne a jdete makat. I když se vám nechtělo. Jídlo, které je nedílnou součástí kulturistického a fitness snažení, je kapitola sama o sobě. Málokdo je z každodenního vyváření a přípravy jídla na druhý den tak happy, jak se tváří na sociálních sítích. Za mě je to jeden z největších opruzů kulturistického životního stylu. A co teprve, když chcete být úspěšní a jste zajatcem svého somatotypu…

Extrifit Agrezz 20 x 20,8 g orange

AGREZZ® je profesionální předtréninkový produkt pro nejnáročnější uživatele. Obsažené účinné látky vyhledávají nejčastěji sportovci, kteří usilují o maximální koncentraci, prokrvení svalů a zvýšení tréninkové intenzity a vytrvalostní kapacity. Díky obsaženým extraktům je produkt vhodný i pro trénink v rýsovací fázi.

Když má někdo problém přibrat, musí prostě víc jíst, jiná cesta k tomu nevede. A spoustě kulturistů – ektomorfů to po pár týdnech, měsících leze krkem, štve je to, nemůžou se na to žrádlo ani podívat a zbožně vyhlíží datum, kdy už půjdou do diety, do přípravy, která je pro ně častokrát mnohem příjemnější než objemovka. Naopak, borci, co se podívají na suchý chleba a přiberou kilo, se trápí v dietě v osamoceném přátelství se svým kručícím žaludkem a toužebně vyhlíží datum, kdy už si převezmou medaili za tohle martýrium. A ani jeden z táborů není nijak nadšen z předsoutěžních stavů, kdy se v zombie módu pohybujete na trase domov- fitko a zpět, přičemž odpočítáváte těch posledních pár dní. To jsou detaily, které často rozhodují o výsledku mezi lidmi, kteří nechtějí podstupovat takové stavy, ale vydrží to a mezi lidmi, kteří to prostě jen nechtějí…

Aby nedošlo k mýlce. Fitness a kulturistika není fotbal ani hokej. Vlastně to není nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo lukrativní aktivitu, která by stála za komplexní sebezapření a přístup ala, dneska jdu do rachoty vydělat nějaký dukáty, mamko… Ne, tak to fakt není. Všichni závodníci to dělají dobrovolně, je to koníček, do kterého ty dukáty naopak sypou a který je baví a naplňuje.  Ale jsou to zároveň typy cvičenců s notnou dávkou ctižádostivosti v krvi, kteří se chtějí posouvat, soutěžit a porovnávat se lidmi, kteří to mají stejně. Chtějí se stát vzory pro své okolí, získat respekt za to, že něco dělají lépe než ostatní. Dělá jim dobře obdiv a ocenění za jejich úsilí. A aby se jim ho dostalo, musí překonat překážky, dělat i věci, které prostě dělat nechtějí. Tak to holt je.

Můžeme tu polemizovat o tom, jestli je to správné, zdravé, motivující, jestli to není psychická porucha, můžeme zpochybňovat leccos, jak je teď moderní jenom proto, aby se někdo jiný necítil psychicky špatně. Ale na to já vám kašlu. Já chci vidět šampiony. Lidi, kteří obětují cokoliv pro svůj úspěch. To je pro mě zdrojem obdivu a motivace, ne nějaký Pepík, co se mu něco nechce z obavy, že se nedožije věku Otce Fura z pevnosti Boyard. Ale respektuji takové rozhodnutí a chápu ho. Jenom nevím, proč bych ho měl brát v potaz. Chceš si cvičit pro radost, jíst přiměřeně a zdravě, běhat po horách jak kamzík a vařit si z ešusu v lese? Fajn, super, přeju ti to, ale teď už prosím mlč, protože já si radši vychutnám fenomenální příběh o tom, jak se z chudýho, nahluchlýho Peršana stal národní hrdina Iránu, když vyhrál největší soutěž na světě, Mr. Olympia. Tak Hadi Choopane, spusť…