Fyzik a chemik

Po dlouhé době jsem navštívil město za účelem srazu ve školní tělocvičně. Jenže kamarád setkání na poslední chvíli zrušil. Tak procházím ulici a koukám do výloh. Vedle známých podniků, které nabízejí úpravu šedin na hlavě, nebo třeba prodej sítka do dřezu, upoutává mou pozornost bistro s názvem Chuť Aha Super. Výstižný název. A protože jsem naprosto důvěřivý vůči reklamním sloganům, v mžiku začínám slintat jak ten malej pes, když mu dal Jim Carrey na tlamu masku.  Chuť Aha Super. To mi připomíná, jak jsem se před pár dny v jednom obchodě s oblečením pozastavil u spodků. Zaujal mě nápis na regálové polici. Trengky. „To bude zřejmě ten samej gang“ si říkám.  

Od té doby, co vrstva prachu pokryla mou poslední autidokazetu skupiny Back street boys, se však v ganzích moc nevyznám. Tudíž nevěnuju dlouhodobou pozornost ani této Yakuze, nebo co to je, a s vědomím, že těžko spatřím něco zajímavějšího, pokračuju dál ulicí. Ale mé vědomí je vyvedeno z omylu tak prudce, že se zachvěju skoro jak Vladimír Menšík, když mu cvrnkly do nosu tři oříšky pro Popelku. Zaujala mě budova s nápisem GYM.   „Co to je?“

Vcházím dovnitř. Nezřetelná artikulace staříka u pultu mě nutí váhat o mé gramotnosti. Nebyl ten nápis jinak? Že by JIM? Jim Beam?

Ne! Je to sportoviště. Do šatny vchází nějaký hromotluk. Pronajímám si nádobu s vodou a následuji jej. Z brašny vytahuju své rudé cvičební trenky a vidím, že si svalovec píchá nějakou včeličku. Asi má cukrovku. Chudák. Obdivuji handicapované sportovce. Nedalo mi to a nabízím svou pomoc, kdyby ji náhodou někdy potřeboval. Ten zíral! Asi není zvyklý na opravdové dobrosrdečníky. Tak jsem jen pokynul hlavou a rychle za sebou zavřel. Tílko si zastrkávám do trenek až na chodbě a mávám na starce u pultu. Ten si plácá dlaní po čele. Že by tady poletovali komáři?

Zastavuju se v síni, kde je pár cyklistů. Šlapou na místě. Je tu i televize, tak budu dělat, že sleduju program a třeba se doslechnu něco o těch bicyklech. Na rukou jezdců jsou zřetelně vypracované svaly, ale ne tak mohutné jako měl ten diabetik v šatně. O kolech nic. Mluví pouze o nějaké soutěži ve fyzice. „To jsou zřejmě sečtělí sportovci“ říkám si.

Odcházím do další místnosti, odkud slyším silné nárazy, cinkání, pravidelný řev a vrčení. Je zde několik lavic a aparátů v blízkosti stěn se zrcadly. Spatřuji původce těch agresivních zvuků. Jsou velcí. Podobní tomu obrovi v šatně. Beru si do rukou tyče s kotouči a pokouším se napodobovat pohyby těch velikánů, ale především mě zajímá, o čem si povídají.

Z toho co slyším, jsem zmaten. Vypadá to, že je zde kombinován sport se vzděláním. Zajímavé. Svalovci si dělají legraci z fyzikářů na bicyklech a říkají, že bez chemie to nejde. Já jsem studoval jenom zemědělství, ale ze základní školy si pamatuji větší obtížnost chemie oproti fyzice. Chemici jsou očividně v tomto vývoji dále. Kdo ví, jestli si nepřipravují nějaké lektvary. Možná proto jsou tak velcí. Že by byli fyzikáři na určitém předstupni tohoto sportovního vzdělání?

Cvičil jsem celou hodinu, jsem zmožený a mám obrovský hlad. Nádobu vracím staříkovi a kroky mě vedou jediným směrem. Zastavuji se u bistra Chuť Aha Super, a protože jsem mimořádně znaven, chci si dát nějakou specialitu. Snad mi navrátí sílu. Vedoucí provozovny se usmívá a dává mi tácek s masem. Chuť je vážně super. Určitě půjdu cvičit i příště a potom se tady zastavím. Dám si opět tuto lahůdku s názvem Bobika. Musím ale ještě promyslet, jaké to sportovní odvětví si vyberu. I když,… na to je čas. Budu prostě cvičit a čas ukáže, jestli ze mě bude fyzik, nebo chemik. Třeba to i nějak zkombinuju.