Jsou lidi, co si udělají řidičák, jen aby ho měli. Odhodlávají se sednout za volant tak dlouho, až zapomenou, že před objetím překážky je třeba mrknout do zrcátka, nebo že levou nohou se nešlape na plyn. Tito lidi musí leckdy celý život brát zřetel na jízdní řády a v letních dopravních špičkách třísnit svůj oděv cizím potem v hromadných prostředcích. Pokud nepracují s nějakým řidičem z okolí, je pro ně na denním pořádku, cestovat v obklopení cizími lidmi a ač se jim třeba nechce, bývají vtaženi do verbální komunikace a jsou svědky různých nepříjemných společenských situací. A do auta sedají jen tehdy, když do něj sedá i někdo další. Já jsem opačný případ. Od té doby, co mám řidičák, jezdím furt. Sedám do auta několikrát denně, a ještě když se mi zachce. Mám během cestování klid a ke komunikaci občas použiju jen světla, ruku, někdy i prostřední prst levačky zdvižený k nebi. V posledních několika letech jsem jel hromadnou dopravou asi tolikrát, kolikrát jsem získal titul Mr.Olympia. Zapomněl jsem, jaké to je, hlídat si svou cílovou stanici, abych se stihnul přesunout ke dveřím a proklouznul ven dřív, než se zavřou, otáčet hlavu k oknu, když někdo z bezprostředního okolí nestihne zakrýt pusu otevřenou výbuchem kašle, nebo se ujišťovat, že kdyby mi někdo vytáhl z kapsy peněženku, tak bych to přece cítil. Už nevím, jaké to je, být za jízdy svědkem nepředvídatelných společenských situací a nevím, jestli bych zvládl na vše pohotově reagovat. Některé věci však vím jistě. Kdybych jel šalinou nebo busem, určitě bych pomohl vytáhnout do vozu kočárek leckteré mamince a pokud by nastoupil někdo o dost starší, pustil bych jej sednout. Mám totiž respekt ke starším lidem a úctu k těm, co plní náročný úkol.

Demokracie kulturistice nesvědčí. Respekt ano.

Pokud by mě ale nějakej děda úmyslně švihl holí přes nohu, na to, že toho zažil mnohem víc než já, bych se vykašlal a zůstal bych sedět. Pokud by si nějaká paní sprostými nadávkami žádala o pomoc s kočárkem, ani by mě nehlo. I respekt má totiž svoje hranice. A znám to i z posilovny. Potkávám tam lidi, jejichž bicáky mi říkají, že toho odcvičili daleko víc než já, ale respekt ve mně nevzbuzují bezvýhradně všichni. Mám problém respektovat majitele úchvatné muskulatury, když fluše na zeď, aby rozpuštěnou omítkou nahradil nedostatek křídy na cvičení. Ani Schwarzenegger by si nezasloužil mou úctu, kdyby vyzýval na souboj o šedesát kilo lehčí kluky, jenom protože se nechali unést a hlasitě oslavovali svůj nový rekord v mrtvém tahu.

A podobně jako mám problém respektovat některé lidi, ač jsou na první pohled respektu hodni, mám problém respektovat taky některá pravidla. Nemám rád kocourkovská nařízení z vrchu, rozhodnutí vznikající na stole, když nejsou aplikovatelné v praxi. V zaměstnání se to čas od času stává. V takových případech je posilovna výborným prostředkem, jak se po práci zklidnit a vyčistit hlavu. Jenže taky může přijít šok. Kocourkovské nařízení z vrchu totiž může zasáhnout i toto místo vhodné k duševnímu oddychu. Může se klidně stát, že vás majitel posilovny třeba začne nutit nosit si místo ručníků velké osušky, abyste zakryly celou posilovací lavici a každou dotykovou část jakéhokoliv stroje od vrchu až dolů a naprosto zamezili kontaktu s čalouněním. Mohli byste to zkusit a nejspíš byste zjistili, že v případě benčpresu nebo tlacích s jednoručkami na rovné lavici by nebyl problém. Jako nesmysl by vám to však nejspíš přišlo při chystání osušky na nakloněnou lavici v případě jakéhokoliv cviku hlavou nahoru. Po sednutí na takto nachystanou lavici, byste zjistili, že má osuška tendenci padat, protože by kvůli potřebě překrýt i spodní hranu lavice, vytvářela přes vrchní hranu nedostatečný převis. Zjistili byste teda, že k efektivnímu splnění požadavku by bylo potřeba spíš prostěradlo. S vidinou, že majitel prodlouží životnost fitness vybavení a ušetří tak peníze, je ochoten riskovat, že po několika letech začnete uvažovat o změně posilovny. Může vám také lživě tvrdit, že jste jediným cvičícím, který se novému požadavku nepřizpůsobil. Mohli byste nakonec poslechnout a jen aby se neřeklo vcházet do posilovny s velkou osuškou, kterou byste ale stejně nedokázali použít tak, jak si majitel představuje. Tak to totiž dělají všichni, co poslechli. Jen aby majiteli zavřeli pusu.

Extrifit Osuška

Osuška Extrifit je k dostání v barevné variantě oranžovo-bílé a oranžovo-černé ve velikosti 140 x 76 cm. Osušku využijete nejen při svých sportovních aktivitách, ať už ve fitness centru, nebo při venkovních sportech. Vyrobeno v České republice.

Mám problém respektovat nařízení, které překračuje hranici a mění v mých očích poskytovatele služeb na jakéhosi nadřízeného nebo možná učitele. Shánět osušku o vhodné velikosti, by mi připadalo, jako plnit domácí úkol. Jak by to vypadalo, kdyby podobné utopistické požadavky začaly chodit napříč různými odvětvími? Osušku bychom si mohli začít nosit třeba taky do kina. Snad by se prodloužila životnost sedadel. Nebo bychom si mohli do restaurací začít nosit gumové krytky na nohy židlí, abychom před poškozením ochránili podlahu. Číšník by nám podával jídelní lístek, pak by se zarazil a řekl: „Že vy jste si nedonesli gumové krytky? Tak pro příště. Jste totiž jediní, kdo šoupe dřevěnými nohami židlí po podlaze. A svůj ubrus jste si taky nedonesli, že ne? Víte co to nekonečné praní ubrusů stojí peněz?“ Nebo bychom se mohli, předtím než si kamkoliv sedneme, kompletně obalit do bublinkové fólie. A praktikovat to v čekárně u zubaře, na nádraží, v autobusu, v šalině, ve vlaku, v letadle…

PS: Prosím a žádám zúčastněné, aby neprozrazovali jméno posilovny