Instagram. Inspirace, nebo rychlá cesta k frustraci?

Někde jsem četl, že mlaďoši jsou teď mnohem víc v depce než generace před nimi. A že za to mohou socsítě, speciálně Instagram, kterou paradoxně oni sami živí nahráváním gigabajtů zbytečných obrázků. Naprosto tomu rozumím. Jsem totiž občas náchylný k tomu, mít to nemlich stejně. Taky se občas před spaním prodírám nekonečnou záplavou nádherných fotek blankytného moře s bělostným pískem na pláži. Pak prolétnu nějaké ty lesklé vozy o minimálním výkonu 500 koní a víc a na závěr okouknu své oblíbence, abych se snad po tisící podivil nad tím, jak to ty kluci dělají, že jsou tak dobří…? A nezastírám, že občas se podivím i nad tím, kde vzal takovej cápeček na Lambo a jak je možné, že se někdo válí na té pláži každých 14 dní a trochu zatahá za nitky paní závist, když uzřím svaly, které na svém těle jaktěživ neuvidím. Ještě, že mám už nějaký ten pátek odžito, protože jinak bych v té depce byl až po uši…

… Jakkoliv je na instagramu milion profilů, kde se holky rozjímají nad tím, jak jsou šťastné, když mají 150 kg a 2 metry v průměru a přesvědčují vás o tom, že hlavní je mít se rád taková, jaká jste, realita, která nastává okamžitě po sklopení displeje z dosahu vašich zornic je taková, že jste prostě tlustá a okolí vám to dá najevo ať už posunky, nebo přímo verbálně. Je fajn, že sledujete nějaké hippie stránky, kde se promenádují lidé v batikovaných tričkách a sandálech z biotkaniny, ale v reálu je dost těžké čelit narážkám spolužáků, že jste socka. Možná jste se pustili do cvičení, čekáte obdiv a stejný počet srdíček, jako když si vyfotíte břišáky, ale přitom se vám vrstevníci smějí, že jste hubeňour, co nikdy nic nedokáže a jeho snaha je marnější než fialový pokus o vyrovnaný rozpočet.  Tyhle střety mezi realitou a virtuálním světem jsou tak brutální, že není divu, když se spousta mladých upíná na ten elektronický svět, kde žijí život svého avatara, jenž je naprosto odlišný od toho reálného. A právě v tom to je. Takových lidí jsou tam miliony. Možná desítky milionů…

Vy nevíte, co se za tou usměvavou tváří skrývá. Netušíte, zda ta rozzářená tlusťoška prostě jen nevzdala svou snahu o shození několika kil a teď ji nezbývá nic jiného než role spokojňačky. Nevíte, kolik práce, úsilí, rozvrácených vztahů, anebo i dluhů, či papínků se skrývá za tou nabušenou tříhvězdou, vrtulí, či čtyřmi kroužky. Netušíte, jaké odříkání stojí ty obrovské bicepsy, ale taky třeba i zdravotní problémy a věčná nespokojenost. Zkrátka, do hloubky se většinou nikdo z nás nepodívá, protože to nikdo moc zveřejňovat nechce. Je to přirozené. Každý prezentuje jen to, co chce a zároveň nikdo není moc zvědavej na nějaký kňourání a trable. Jenže poznání, že každá mince má dvě strany a každý příběh několik verzí, přichází až s věkem a zkušenostmi. A ty mladí nemají. Musí vstát, jít do svých prvních prací, makat, vydělávat, platit a pak se z toho mála, co zbude, pokusit i žít. A do toho na vás denně vyskakují obrázky šťastných, krásných, mladých, bohatých, zcestovalých, svalnatých a já už ani nevím jakých lidí. No to by se z toho jeden posral…

Což samozřejmě můžete. Je to jen na vás. Nebudete v tom sami. Můžete si u každé fotky mlaďáka v BMW zavěštit, jestli je to dealer, nebo zda mu to koupila máma-prostitutka, nebo táta-mafián. Můžete se stejně naladěnými kámoši odhadovat, jak starý penis se skrývá za objektivem foťáku, který fotí sličnou modelku na jachtě. Nebo můžete donekonečna vypisovat o odhadovaných vagonech anabolik pokaždé, když zahlédnete fotku profikulturisty. Tenhle mindset, vám spolehlivě vybuduje cestu k hluboké frustraci a depresi rychleji, než Číňani postaví dálnici. A ti to umí fakt rychle. Anebo…

Anebo použijete Instagram ke svojí motivaci. Neříkám, že sledováním socsítí z vás bude boháč, modelka, nebo nějakej prezident. Ale buď budete v módu „všichni mají štěstí, jenom já mám smůlu“, což vás posune leda tak k řitnímu otvoru, nebo se hodíte do módu „Ok, všechno je možný, tak se zkusme poučit od těch lepších“ a to by vás někam výše posunout mohlo. Já používám Instagram jako zdroj motivace. Koukám na profíky, sleduji je, a aniž bych blouznil o tom, že budu vypadat stejně, rád se podívám na provedení cviků, nebo na skladbu tréninku. Koukám na storíčka našich kluků, Honzy Turka, Luboše Chládka a říkám si, jasně, tohle bych mohl dát jako poslední jídlo taky. Kolikrát vidím cvik, který sice znám, ale prostě jsem na něj už zapomněl. Zařadím ho a je skvělej. Nebo mi třeba nesedne a já si aspoň odfrknu, že jsem na něj nezapomněl kvůli počínající demenci, ale proto, že mi jednoduše nezabírá. Kouknu na reels, kde kuchtí něco nějaký kulturista. A teď zrovna nemyslím ty vtipný od Radka Kyziváta. A přestože z té podívané většinou na moje kulinářské umění nepřeskočí zhola nic, aspoň dostanu nějaký tip na nové koření, nebo málo kalorickou fintu, jak si ochutit něco, co už dávno znám. Myslím, že na tohle všechno slouží Instagram skvěle…

Nenechte se demotivovat výsledkem. To je jen pozlátko. Důležité je, nestresovat se výsledky sledovaného, ale mít mysl otevřenou k tomu, abyste vnímali ty malé detaily. Jasně, můžete si říct, že když si dělá Vojta Koritenský potréninkový koktejl z Beefmassu a Breaku, že to je jen přiblblá reklama pro sponzora. A taky že je. Ale taky je to koktejl, který si Vojta reálně dává z důvodu příjmu několikasložkových sacharidů a vícesložkového proteinu. Můžete to zavrhnout jako nepotřebnou reklamu, mávnout nad tím rukou s tím, že to je stejně o anabolikách, anebo se zamyslet nad tím, proč tohle dává teď v mimosoutěžním období a v tom předsoutěžním dává Hydro DH32 s něčím jiným. Jak říkám, to je na vás. Ale jsem si vcelku jistý, že tyto poskládané drobečky, vás dovedou dál než vnímání celého obrazu, který je mnohdy spíš demotivační. A i když koukáte na skladbu jídel, suplementace, trénink nějakého profíka, může se stát, že budete jednou vypadat jak on, ale mnohem více pravděpodobné je to, že ne. To ale neznamená, že nad těmi jeho postupy mávnete rukou. Protože i tak vás mohou rady profíka dotáhnout mnohem dál než zasvěcená moudra lidí, co to naopak nedotáhli vůbec nikam a jejich životní mantrou je, „že to je stejně všechno jenom o sypačce a proto nemá cenu je sledovat, nebo poslouchat“. Je to úplně stejná sorta lidí, kteří nic nedokázali jen proto, že „ti bohatí jsou zloději a podvodníci, protože kde by na to obyčejný člověk vzal…“

Důležité je, neporovnávat se s nikým jiným, nesrovnávat svůj život s jejich. Vy jste vy. Máte jinou cestu s jinou startovní pozicí. Porovnávejte se akorát sami se sebou. Se svým progresem. Být lepší verzí sama sebe je to jediné, co můžete ovlivnit. Jako mladý jsem byl bez socsítí. Přesto jsem se snažil vždy vyhledat toho nejlepšího v dosahu. Nejdřív bydliště, potom, když už jsem byl mobilní, tak v ČR, abych z každého lepšího týpka sosal informace. Neříkám, že jsem dosáhl téhož, ale rozhodně jsem dosahoval posunu. A i teď, po mnoha desetiletí cvičení, se nechám poučit od mladších, nechám se motivovat lepšími, sleduji trendy, a i dnes mnoho z toho aplikuji ve svých trénincích. Naposled jsem odkoukal ty odporové gumy, co používá Clarida, nebo Labrada a je to vážně supr. Žeru je, i když dobře vím, že tak nikdy vypadat nebudu. Mám totiž o 25 cm víc než Clarida….