Jak jsem vyhrál (půl)mistra Evropy

Nedávno jsem narazil na nějakou žensko/mužskou diskusi, kde se mladí pohlední lidé přeli o to, co dělá muže mužem. Docela mě to zaujalo, protože, co si budem, velký bicáky to určitě nejsou. Nakonec jsem se stejně dozvěděl, co už dávno víme. Že opravdový muž by měl být čestný –jednat férově a držet slovo, odvážný v obtížných situacích, odpovědný za své činy a jejich následky, věrný svým hodnotám, rodině no a atakdále… Prostě něco jako když mainstream media vykreslují našeho prezidenta, co prozřel. Osobně si myslím, že opravdový muž by měl taky dodržet, co slíbil, což platí hlavně, a především u těch slibů, u kterých mu 5 minut po jeho vynesení proběhne hlavou…. A kurva, tak tohle jsem fakt posral….

Ale musíme pěkně od začátku, vrátit se přesně o rok zpátky do Španělska, do dějiště Mistrovství Evropy 2024. Získal jsem tam druhou příčku, celkem spoko, protože vítěz byl vloni nad moje síly a užíval si celkem spokojeně zbytek ME nad dobrým jídlem hotelu. Lucka Jakešová nikoliv. Do soutěže nastoupila ve špičkové formě v kat. Physique. Abych trochu osvětlil čtenářům méně zdatným v orientaci mezi jednotlivými kategoriemi, tak Physique u žen je přesný opak, co u mužů. U mužů jde trochu o hovňousky v kraťasích, u žen jde o statné ženy, které můžete zapřáhnout za pluh, pokud vám chcípne váš vysoce výkonný John Deere traktor. Zkrátka jde o vrcholnou kategorii žen z pohledu rozvoje svalové hmoty a minima tuku. Kulturistika u žen, která by se měla hodnotit dle kulturistických měřítek. Na rozhodcovské parametry typu s tou bych se rád pelešil, nebo pnutí v podbřišku z nalakovaných nehtíků na nožkách jsou kategorie bikiny, wellness, fitmodel apod.. A Lucie podle kulturistických kategorií měla vyhrát, o tom jsem dodnes přesvědčen. Vlastně to bylo tenkrát tak, že jsem se díval na semifinále, nastoupila její kategorie, já se chvíli díval a pak si řekl…, fajn, Lucka jasně první, jdu na zmrzku.

Leč jaké bylo moje překvapení, když jsme se večer sešli na hotelu a Lucka v nikoliv povznesené náladě, spíš, abych tak řekl, středně depresivní, povídala, že byla čtvrtá, pátá, nebo šestá, fakt už nevím, protože to bylo jedno. A v ten moment to přišlo… Někdo, snad dokonce prezident SKFR Roman Hajabáč nadhodil myšlenku, že bychom spolu mohli jít do páru. A já, panebožecomětonapadlo, zamumlal jako že jo. Páč mi Lucky bylo líto za ten zářez. Jenže mumlání nebylo dostatečně mumlavé, a tak se začaly kolem nás tasit telefony s kamerami spuštěnými na plný výkon v 8K a ještě víc. A já na všechny ty záznamové aparáty slíbil, že když půjdu příští rok na ME, půjdu s Luckou do páru. Já! Který nenávidí volné sestavy, zapomíná je, kazí je, nechce je nacvičovat, píše články, aby se zrušily, lobuje za to v zákulisí. Tak já jsem slíbil sehraný duet plný bicepsů a tricepsů v oku lahodné svalové souhře…

Volné sestavy v kulturistice jsou přežitek

Rok uplynul, je rok 2025 jsme s Luckou ve Španělsku, je úterý večer, já plním slib (jsem ten správný muž, ne) a jdeme zkoušet sestavu… Fiasko! Trapas! Průser jak hovado! Nedali jsme do kupy jedinou pózu. Resp. dali dvě první, které jsem stejně pořád dokola kurvil, páč jsem máchal rukama na druhou stranu a vypadali jsme spíš jak indická bohyně Durga než sehraná dvojka. Přepadla mě panika, v Lucčiných očích jsem zahlédl polévku vařenou z pochybností a naděje v zázrak.

Středa. Prezentace, závan soutěžní atmosféry velkého šampionátu a mě za krk sedla estrogenová víla a ovinula mě pevným stiskem, který se projevil nezměrným steskem po domově, rodince, přestože těm to bylo úplně u prdele, páč byly čarodejnice, opejkali si buřty a křepčili kolem plamínku nad tím, že fotr je na týden v čudu a nebude tam nikdo, kdo by dělal mamince bordel v kuchyni. A v tomhle tesklivém rozpoložení jsme šli nacvičovat sestavu. No, ne že by to nebylo lepší, ale rozhodně to nebylo dobré, samozřejmě mojí vinou a já už začal kout plány, jak se z toho vyvléknout. Bude mi v pátek po mé soutěži jakože smrtelně blbě? Nafinguji vlastní únos a odfrčím nepozorovaně domů? Přišlo mi to průhledné. Zlomená noha, obtočený kotník kolem dokola, uříznutá hlava mi přišla jako důvěryhodnější důvod, proč nemohu dodržet daný slib a nastoupit do kategorie párů…

Čtvrtek. Trénovali jsme 4x denně, já točil rozhovory, byl trochu ve stresu z toho, že v pátek závodím v kat. Masters nad 50 let. Do toho slyším ze všech stran od mnohých členů, no spíš členek reprezentace, jak se strašně moc těší na naši společnou sestavu. Proboha!!! Dyť copak jsem nějaká zdařilá kopie Michaela Jacksona, Freda Asteira, Vlastika Harapese? Jsem stárnoucí nemotora, dřevák, který se zuby nehty snaží, aby to úplně nezkazil. Přesto se zdá, že se nám tam nějaká ta choreografie, kterou bych se svými omezenými schopnostmi mohl zvládnout, klube.

Pátek. Získal jsem titul Vicemistra Evropy v kat. Masters 50-54 let. Zní to lépe, než napsat, že jsem byl druhý. (už zase. Po čtvrté) Kupodivu v nejpočetnější masters kategorii mezi 17 muži s právě vrcholící krizí středního věku, která přijde na každého chlapa a je jen na něm, jak hodně nebo málo ponižující řešení téhle životní situace zvolí. S trochou skromnosti si dovolím tvrdit, že v tom bruslím celkem se ctí, díky tomuhle zvláštnímu koníčku. Každopádně obtěžkán medailí jsem byl výsledkem odlehčen od prvního stresu a pustili jsme se do nácviku. Zas a znova. S vidinou, že nesmím dopustit ostudu. Začalo nám to jít.

Sobota. Plán byl zkoušet 4-5x denně, už ani nevím. Stihli jsme 3x a začalo to vypadat dobře. Ale pak mi začalo bejt blbě. Jakože ne jako, ale doopravdy. Takže 5x už to nešlo, ale tentokrát už jsme s Luckou věděli, že to bude dobré. Bohužel, mě chytly lehce ledviny z toho, jak jsem se od pátku bál, abych se nezalil, a proto jsem nedostatečně pil. Od toho mi nešlo jíst, tak jsem pořád jen pil. Vylemtal jsem do sebe tolik vody, že jsem se bál, abych do nedělního rána nezezelenal a místo Herkula nevypadal jak Josef Dvořák z vodnických pohádek mého mládí. Nestalo se nic. Protože jsem nic nejedl, tělo potřebnou vodu vcuclo a přebytečnou vyčuralo.

Neděle. Takže forma v klidu, Lucčina taky super. Jdeme na to. Co se v párech hodnotí? Nemám šajn, vím o tom úplný hovno. Ale něco mi našeptává, že byste měli být sladěný. Minimálně mít stejný úbor (čti stejnou barvu plavek), podobnou výkonnost (tzn. že by neměl být ultra osvalený macek s křehounkou bikinkou. Nebo naopak, mělo by být jasně znát, kdo je v páru pán a kdo paní) a samozřejmě sladěné pózování od povinných póz, po volnou sestavu. A stejný hlas mi našeptával, že všechno tohle máme odškrtnutý. Povinný pózing - Tvl… pohodička, to jsou jen 4 pózy a ty jsme dali s Luckou synchronně, jak když jsme spojený drátkama. Volná sestava… mamamia, snad jí to neposeru… Neposral!! Dal jsem to na pána, nic jsem nezapomněl, nic nezkurvil. Ten obří šutr, co mi spadnul ze srdce, naměřili až v oblasti Drakeova průlivu mezi Jižní Amerikou a Antarktidou, a to o síle 7,4 stupně. Fakt, nekecám, vygooglete si to.

Vyhlášení výsledků, jak to šlo postupně, si nepamatuju, ale vím, že jsme v tý řadě čekali dlouho. Vlastně nás řekli až jako poslední, což mě celkem překvapilo, protože já jsem zvyklej, že mě obvykle vyvolávají předposledního a Lucku asi taky, protože ta začala výskat a plakat a poskakovat a mě to dělalo obrovskou radost, že měla radost. Potom nám zahráli písničku, u který musíte stát rovně a nesmíte se nikde drbat, nebo tak něco. A pak už nám všichni přáli a měli radost, což mi zase dělalo radost.

Takže tímhle obřím oslím můstkem se vracím zase na začátek k tý debatě, co dělá chlapa chlapem a já jsem vcelku rád, že jsem doručil, co jsme slíbil, a ještě udělal hromadě lidí kolem sebe obrovskou radost, protože zrovna tohle v tom výčtu pozitivních vlastností nikdo nejmenoval…