Jak mě puboši učí pózovat bez ostychu

Pár lidí možná zaregistrovalo, že se zase hodlám trápit hlady, předvádět se v menších plavkách, než by se na veřejnosti slušelo a hrát si barvou kůže na příslušníka jiného etnika. Jinými slovy, že se chystám opět na ME, reprezentovat svou rodnou hroudu. Jestli se ptáte, zda to mám ještě zapotřebí, jednoduše odpovím, že nikoliv, ale tak nějak mě to sadomasochistickým způsobem baví a dokud někoho nezaplaví pocit nezměrné trapnosti při pohledu na mé stárnoucí tělo, říkám si, proč ne.

Jak jsem přišel o titul, zub a málem i o finále

Potíž je v tom, že k tomuhle producírování neodmyslitelně patří i pózing. Resp. jeho nácvik. A tady se dostávám do velkých potíží. Jde o to, že jsem kulturisticky vyrůstal v devadesátkách. Jestli to čte nějaký pamětník, dá mi jistě za pravdu, že kult Doriana Yatese byl mocný a skrývat svou formu do posledního možného okamžiku bylo v kurzu. Takže jsme častokrát běhali v rozcvičovně nabalený jak sněhuláci, dokud nebylo zbytí a neodhodili své svršky v dál kvůli nátěru barvy na naše pronikavě bílá těla. Možná trochu kecám, a tak masové to nebylo, ale za tím, že se pózovalo, až když bylo co ukázat, nebo že jsme chodili v létě schovaný v mikinách jak magoři, i když z nás stříkal pot jak z nějaký fontány, za tím stojím. A to mě ovlivnilo dodnes…

Protože pořád mám pocit, že není co ukázat, když celý den sjíždíte videa účastníků Mr. Olympia a všech těch ukrutně nabušených borců na instagramu. Takže mi možná nebudete věřit, ale pózovat před zrcadlem ve fitku, nebo šatně plné lidí, se strašně stydím. I v poloplné až středně. Vždycky mám pocit, že jakmile tam předvedu nějakou tu pózu, otočí se na mě pronikavé zraky kolem přítomných s jasně čitelným výrazem ve tváři…“Co to tady jako zkoušíš? My si přišli zacvičit a nejsme zvědaví na nějakého polonahého šaška“. Jistě mi můžete namítnout, že mohu pózovat doma. A já vám dám za pravdu. Želbohu, doma mám jen jedno velké zrcadlo, kam dopadá světlo tak nešťastně, že od pasu dolů jsem jak den před soutěží a od pasu nahoru jak den před zabijačkou, což, jak jistě uznáte, mi na elánu do nácviku povinných póz a ladění těch nejmenších detailů (které v něm nejsou vidět), nepřidá. A tak holt musím vyčkávat ve svém oblíbeném Fitmexxu na příhodnou chvíli, kdy se pokradmu vplížím do místnosti se zrcadly, abych si mohl nacvičit pár póz do doby, než někdo přijde, aby si tam lehnul na karimatku a strkal si nohu někam za hlavu. Což se obvykle stane nejpozději do pěti minut. Přesto všechno svítá na lepší časy a mohou za to naši náctiletí teenegeři.. (jak se tohle slovo sakra píše česky?)

Poslední dobou se mi totiž stává, že vlezu do šatny, do fitka a tam ti mladí kluci pálí jednu pózu za druhou. Bicák, tricák, hrudník z boku, břišáky… Většinou nic z toho nezahlédnete ani pod lupou. Kluci hubeňoučký, že bys jim udělal rentgen žárovkou, kdyby se před ní postavili. Nebo naopak tlusťoučký, že kostka másla na slunci má proti nim pevnost žulového kvádru, ale to neva. Póza střídá pózu a já na ně poočku koukám v němém úžasu…

Teď asi čekáte, že spustím takové to boomerské lamentování nad tím, kdyby radši pořádně cvičili, místo toho ukazování, nebo o tom, že to je trapný, když tam předvádí něco, co tam není. Ale vůbec. Naopak. Trochu jim závidím. Vážně a bez sarkasmu bych si přál, abych neměl ten blok v hlavě, že to je trapný, stejně jako ho nemá tahle generace. Já už slyším nějaké moje fandy, jak teď křičí, že ne, naopak, tvůj přístup, ukazovat se, až tam něco bude, je ten správný, ale bohužel, kluci, nemůžu souhlasit. Pokud cvičíš, trénuješ, chceš se podívat, kde tě vlastně tlačí ta krev, co se děje s tým tělem, jak se mění, když napumpuješ svaly krví k prasknutí. Navíc, když trénuješ už rovnou s cílem soutěžit, tak pak je jedině dobře, když si zkusíš pózing ihned po tréninku, protože je dobré ihned zpočátku procítit nervové spojení se svalem, vydržet ve svalové kontrakci, aniž by ses klepal jak alkoholik na absťáku, dobře zaujímal pózy, ve kterých vyniknou tvé přednosti anebo schováš své nedostatky. A myslím, že návštěvníci fitka by měli respektovat, že někdo cvičí jen tak, aby si pročistil hlavu, prokrvil tělo po sedavém zaměstnání a někdo zase kvůli úspěchu na soutěži, který se bez dobrého pózingu neobejde. Tady asi záleží hodně na tom, jaké fitko a s jakým složením zákazníků navštěvujete a preferujete.

Doplněk, bez kterého nemůžu žít? To nikdy neuhádneš, brouku.

Každopádně, ať poslední dobou vlezu, kam vlezu, oproti ještě nedávné minulosti vždycky narazím na nějaký hlouček pózujících pubošů. A já z toho mám upřímnou radost. Protože to díky nim začíná být normální. A to mě krůček po krůčku zbavuje toho blbýho myšlení v mé kebuli a sem tam už si občas nějakou tu pózu taky střihnu. Jako vocamcaď pocamcaď, chápete, ale léčím se. A za to vděčím cvičencům, kterým bych mohl dělat fotra. Takže díky kluci, někdy si zapózujeme spolu a já se třeba jednou naučím i dobře pózovat. Akorát nevím, jestli to stihnu už do května, kdy se koná to ME….