Mechanické poškození

Předem říkám, že tento článek je určený pro jedince, kteří se zajímají o práci svalu víc do hloubky, mají zájem se dozvědět trošku hlubší informace a nebojí se kouknout pod povrch lidské buňky. Takže zjednodušeně řečeno… pro někoho to může být absolutní nuda, pro někoho přínos. Ale o tom ty moje články jsou. Já spíš teoretické věci, protože do praxe já nemám co kecat. Svalama nepřekypuju, na prknech s Pro Tanem (nebo jinou barvou) jsem taky nestál, takže to přenechám těm způsobilým, kteří o tom mají co povídat a radit. Úvod máme za sebou, tak jdeme na hlavní část.

Jakou hlavní roli hraje mechanické poškození v případě svalové hypertrofie?
Nejprve si pojďme říci, co to mechanické poškození je a jak ho lze docílit.

Mechanické poškození svalu, nebo přesněji řečeno, mikrotrauma kosterního svalstva, se dostavuje vždy. Vytváření velkého množství tenze ve svalu, konkrétně skrze excentrickou (negativní) část pohybu, nebo kdykoli, kdy provádíme pracovní sérii do selhání (nebo velmi blízko k selhání) vyústí v mikrotrauma daného svalu. Ve velmi častém případě se dostaví svalová bolest, jakožto zánětlivá odezva těla, která tento podnět vytvořila na základě následného regeneračního procesu (chce zahojit ty mikrotrhlinky ve svalech). A právě tato ochranná odezva, jenž je signál těla, na zahojení svalových buněk, vytváří kaskádu biologických reakcí a adaptačních procesů.

Je velmi důležité poznamenat, že primární stimulus pro svalový růst je tenze vytvořena v každém svalovém vláknu individuálně. Tento jev se stává současně s mechanickým poškozením, jelikož jedno bez druhého nejde.

Měli bychom se snažit tento jev eliminovat?
V celkové evidence-based (založeno na důkazech X podkladech) fitness komunitě je takové „tvrzení“ že bychom se měli snažit vyhnout mechanickému poškození a neměl by to být hlavní primární stimul pro svalový růst. To je založeno na závěrech některých studií, které ukazují, že hypertrofie z programů, které vyvolávají vyšší množství svalového poškození, je podobná programům, které minimalizují mechanické poškození, ale stále obsahují vysoké množství napětí. Odůvodnění bylo takové, že zotavení z mechanického trauma zabere mnohem více času a je proto dobré jej eliminovat z důvodu častější frekvence procvičení svalu (domněnka byla taková, že větší frekvence procvičení svalu = větší svalový růst). Pokud bychom se dívali pouze a jen na specifická místa (pouze a jen sval, který byl procvičen), tak z krátkodobého hlediska, za předpokladu cvičebního programu, který by byl založený jen na konkrétním druhu stimulu, by tato tvrzení na základě výsledků ze studií byla průkazná.

Jenže, jak už tomu tak bývá, je zde jedna kontextová informace, která byla vynechána a která je stěžejní pro pochopení potenciálního přínosu, který nám může tréninkový program (založený na mechanickém poškození) nabídnout. Tato kontextová informace, jenž byla vynechána, je biologická adaptace na buněčné úrovni.

Nová svalová tkáň není ta jediná adaptace lidského organismu, která je vytvořena na základě silového tréninku. Jak jsme mohli už slyšet, nebo přečíst, tak tělo si vytváří novou svalovou tkáň proto, aby ten další trénink, který bude následovat (a měl by být těžší), zvládlo. Je to vlastně takový… ochranný proces těla. Pro nás to znamená budovat svaly, když to zjednoduším.

Pokud je indukováno buněčné poškození, tak nastává také adaptace mezi těmito buňkami.
Ty dvě nejvíce prominentní jsou:
a) zapojení satelitních buněk
b)biogeneze lysozomů

Satelitní buňky
Možná jste o nich už slyšeli. Jsou to v podstatě „prázdné“ buňky, které leží poblíž sarkolemy. Pokud je poškození ve značném množství, jsou tyto buňky zapojeny, aby podpořili buňku, jenž potřebuje „opravit“ jedná se zejména o jádro. Tento proces vyústí ve zvýšení počtu jader v buňce. To sice nevede k přímému svalovému rozvoji, zato ale zvyšuje potenciální hodnoty regenerace a „opravy“ do budoucího trauma, které bude vyvolané tréninkem.

Ano, je tomu přesně tak, jak je to napsané. Budete trénink regenerovat rychleji, tím pádem budete schopni budovat svalovou hmotu rychleji.

Lysozomální biogeneze
Když dojde k poškození uvnitř buňky, něco musí uklidit ty poškozené bílkoviny a odpadní produkty. To je přesně ten okamžik, kdy do hry vstupují organely, jako jsou lysozomy. Zjednodušeně řečeno „uklidí“ a rozloží poškozené bílkoviny zpět na aminokyseliny, které mohou být buňkou příště využity na budování nové tkáně, nebo na jiné procesy. Samozřejmě mohou udělat mnohem více úkonů, ale pro nás je zmínění hodný tento.

Chápejte je jednoduše jako recyklační četu ve vaší buňce.

Pokud je poškození velmi značné a lysozom již nadále není dostačující k tomu, aby provedl svou práci, tak dojde k takzvané biogenezi (jeden lysozom se rozdvojí). Tedy, pokud máte více lysozomů, buňky mohou „vyčistit“ odpadní produkty rychleji a tím pádem dojde celkově k rychlejší opravě.