Musíte být dostatečně šílení, abyste mohli očekávat úspěch

Pořád někde čtu, že chybí motivace, hlad do tréninku, že bez ní to není ono a tak. Že když nemáte motivaci, nemáte ani důvod shazovat panděro, nebo zvedat cokoliv těžšího, než je ovladač playstationu. A nejhorší na tom je, že to čtu dokonce i ve vlastních statusech a textech, které chrlím do virtuálního éteru. Pravda je, že co se týká sportovních výkonů, tím myslím těch soutěžních, bez pořádné motivace a vidiny výsledku neuděláte ani prd. Zároveň ale mnoho z nás, přičemž se (ne)skromně připočítám, čelí komplimentům, že jsme motivací pro někoho jiného a zároveň otázkám, kde ji bereme pro sebe sama. Na první část se trošku zapýřím, na druhou jen pokrčím nesměle rameny a cudně špitnu, že cvičení a celý ten lifestyle mám prostě rád a proto ho dělám…

Protože neexistuje jediný racionální důvod, proč dělat kulturistiku. Zdůrazňuji slovo racionální. Nikdy jsem totiž nedokázal najít uspokojivý argument, kterým bych zabil dotěrné otázky tzv. normálních lidí, proč to vlastně dělám? Dřete v posilovně jak blázen. Taháte se se zátěží, které se každý člověk, co má v hlavě aspoň půl mozku, raději vyhne. Jdete ztahaný domů, uklohníte si jídlo, co jste měli včera, předevčírem, minulý týden a posledních pět let. Utratíte všechny prachy za doplňky a jiný věci. Čímž narážím na fakt, že ti odvážnější mají ve varlatech tak mrtvo, že uprostřed Sahary to proti tomu vypadá jak na večírku v Las Vegas. O odhodlání žen přejít plynule v muže ani nemluvě.

Kristýna Seidlová - Hodně se to ve mně pere...

Pak nastane dietní období, kdy si odepřete i ty poslední chuťovky a lebku si necháte obtáhnout kůží tak na fest, že potní žlázy neprodukují pot, ale slzy bolesti, jak jim je těsno. Děvčata dají na pár měsíců sbohem svým ňadrům do té doby, než nenašetří na nejnovější kousek plastikového průmyslu. Přichází den D, napatláme se barvou, podstoupíme všelijaká šamanská zaklínadla, která mají za cíl udělat vaše tělo sušší než podpalovač PePo, navlíkneme si plavky velikosti pětikoruny a necháme si zatleskat od kdovíjakých podivínů z naší subkultury. To zní naprosto šíleně. A přesto všechno tenhle sport milujeme.

Jak je to možný, ptám se sám sebe, protože z téhle úchylky se rozhodně vyjmout nenechám. Ale odpověď už jste slyšeli. Prostě to milujeme, a to má s racionalitou společného stejně asi jako eurokomisař se zdravým rozumem. Zapomeňte na prachy, v kulturistice žádný nejsou. Ti, kteří jsou placeni za to, že cvičí (ne, že trénují klienty ve fitku od rána do večera) spočítáte v ČR na prstech jedné ruky zasloužilého truhláře. Tohle je o srdci, o emocích, které v nás kulturistika vyvolává, o pocitech, které s sebou nese změna vaší vizáže, o sebevědomí, které vám pumpuje do osobnosti pozornost okolí. To vše utváří váš vztah ke kulturistice. A pokud to v tom srdci máte, nezabývejte se blbými otázkami okolí, jak budete vypadat v padesáti, jak to na vás bude viset v sedmdesáti. Netrapte se tím, protože v té době budete ležet pod benčovkou, rvát to tam a viset bude jen kámošovi, co se vás na to teď ptá.

Největší potíž je ale v tom, jak tu lásku získat, pokud po ní toužíte? Penězi, jak už to tak s prodejnou láskou bývá, to nepůjde. Ba ne, kecám, to byla jen mravokárná věta z pohádky. Půjde, koupíte si trenéra, nový hadry do fitka, ale pokud tam to srdíčko není, je to většinou jen na krátko, moc dlouho to nevydrží, a to už je věta z reality. Spíš jsem hluboce přesvědčen, že každý z nás, co tomuhle sportu jednou propadl, si tu lásku v sobě nese hluboce zakořeněnou. Byla mu dána. Odjakživa. Proto od mládí tíhneme k nějakému typu superhrdiny. Proto se jednomu líbí Spiderman a druhému kuliferdovi Hulk. Proto je jednomu teenagerovi šumafuk, že má 50 kilo a druhý se poohlíží po tom, jak přibrat. To vy si podvědomě hledáte někoho, kdo by mohl být vaší motivací. A dřív nebo později to bude Pepa, Franta, Honza či Mařenka. Každý, kdo začal cvičit, má v živé paměti nějaký vjem, který ho ovlivnil. Já si dodnes pamatuju na Gojko Mitiče s dederónských westernů, kterak se proháněl na koni obnažen do půl těla a mně přišel svalnatý tak, že se od jeho namaštěných svalů musely kulky odrážet přímo do bledých tváří.  Teď tedy myslím ty kulky vystřelené z winchestrovky. Doslova mě z obrazovky uhranul. Ale jsem si naprosto jistý, že ani ten mě do posilovny nepřivedl. Byla to moje touha přibrat. Nezmizet pokaždé, když se svléknu. To, že se mi líbil svalnatý Srb, hrající v německém filmu, točeném v Jugoslávii s českým komparzem, v tom nehrálo nejmenší roli. Zkrátka ta touha po svalech tam byla pořád. Jestli u holek sehrála nějakou roli vysoustružená Barbie bez jediné chyby, nevím, ale i u nich to většinou vychází zevnitř a ty vnější motivační podněty bývají jen krátkodobé.   

O víkendu napsal Luboš Chládek věty, které jsem si zapsal, abych mu je ukradl a vydával za své. V kulturistice neposloucháš svoje tělo…jdeš proti přírodě. Žereš, když nemáš hlad, nežereš, když ho máš, trénuješ, když se ti nechce a když tě sžírá chuť na sladké, stejně si ho nedáš… Samozřejmě vše v kontextu celoroční přípravy a vize zlepšení své výkonnosti na další soutěži. Vojta Koritenský na otázku jak je možné, že se dostal na Olympii, říkal, že má už půl roku stejnou snídani, stejný oběd, stejnou večeři a to den za dnem. Vstává ve stejný čas, nevynechá žádný trénink a dělá to tak několik let. To není moc normální, co si budeme povídat. Co teď prožívá Pavel Koukal v dietě, se dozvíte ještě tento týden v rozhovoru, který uveřejním. Takové to naslouchej svému tělu platí spíš pro trénink a signálům různých bolístek než pro to, co vám našeptává v kuchyni. Protože tam vám kecá spíš samé blbosti.

Ale nechápejte to špatně, to není žádné vyplakávání se, nebo falešná touha po plácání po ramenou. Každý z nich má vnitřní pnutí, které ho nutí být se sebou nespokojený a neustále pracovat na svém zlepšení. Progres je to, co je prioritou. Je vždycky super, pokud máte podmínky takové, že nemusíte dělat kompromisy, ale většinou se k nim musíte právě přes ty kompromisy dopracovat. A co omezíte? Kino, koupi nového mobilu, dovolenou, nebo permici, doplňky, maso? Musíte udělat kompromis, a pokud se rozhodnete přiklonit k první části toho souvětí, můžete se koukat na motivační videa klidně do zblbnutí, ale žádný žár to ve vás neprobudí.

Jsou pro tyhle borce motivací fanoušci, followeři? Hmm, asi byste rádi slyšeli, že ano, co? Fakt je ten, že každého zahřeje vědomí, že jeho práce má odezvu, má smysl a lidi mu přejí úspěch a dokáží se z jeho úspěchu radovat kolikrát víc než aktér samotný. Ale nejsem si jistý, zda to na přístupu sledovaného něco mění. Chci tím říct, že denní režim šampiona, úsilí, vize a dřina v posilovně by byla naprosto stejná, i kdyby nenatočil jediné video, nezmáčkl jedinkrát spoušť foťáku a neudělal jediné selfíčko. Kulometná hnízda chrlící jednu fotku za druhou na sociální sítě jsou záležitostí spíš online „hvězd“. Ty však v reálném světě pro samé motivování na síti většinou nemají čas vyhrávat… Zkrátka, musíte být dostatečně šílení, abyste mohli očekávat úspěch. Ale to je v pořádku, být tak trochu magor a mít svůj vlastní vesmír, je nezbytnou výbavou pro dnešní svět… 

Honza Turek - šampioni mají neuvěřitelný mindset