Neptejte se AI, kde vzít motivaci. Kecá totiž úplný kraviny.

Hodně se teď řeší ta umělá inteligence. Rodiče, vycepovaní naším školním systémem k vyhledávání informací a biflováním se textu o nějakém vládci, co se mu někdy ve 14. století s úspěchem podařilo odkráglovat půl příbuzenstva, aby mohl zasednout v baráku s pěkným výhledem na Vltavu, jsou zděšeni tím, že jejich ratolest zadá úkol o Vencovi a za 86 vteřin hlásí: Hotovo! Jestli následující generace budou díky tomu chytřejší, nebo blbější, to ukáže čas, ale je fér přiznat, že já ji občas používám taky.

Vy jste zvyklí, že v pondělí ráno se tu objeví článek, jistojistě plní naděje, že půjde o nějakou převratnou myšlenku, která otočí svět kulturistiky a fitness naruby a já vás na oplátku pravidelně zklamu. Přesto jsem už párkrát zaznamenal myšlenku, že se vám líbí sloh, který tu a tam téměř nepozorovaně cukne koutkem úst směrem nahoru, a ještě se k tomu dozvíte, jak efektivně jíst rýži s drůbeží. A já, plně si vědom téhle povinnosti, si každou neděli večer lámu hlavu nad tématem, kterým bych tohle očekávání splnil. No není to jednoduchý, řeknu vám. Poslední dobou se toho v tom našem rybníčku moc neděje. Žádnej novej Grznár na obzoru, nikdo s nikým nebojuje, nechrápe, nikdo na nikoho netočí reakční videa a už ani to rozebírání anabolik zprava zleva čtenářsky moc nefunguje. Nůůůda. A v ten moment mě napadne, že bych to mohl ošulit a pozvu si na pomoc AI, aby napsala něco za mě. Zadám něco o motivaci, jak nepolevit a tak, jakože to má být vtipné, veselé a kousavě sarkastické, abyste nepoznali, že jsem to nepsal, a….

…vyleze z toho text trapnější a zoufalejší než přenosy z Poslanecké sněmovny. Takže z celého toho AI pokusu si nechám jen titulky odstavců a přidám pár mých postřehů a poznámek, jak neztratit motivaci k tréninku, kterou mám už 35 let.

1. Sabotér ve vašem zrcadle

Už tenhle nadpis je tak blbej, že i ten jsem chtěl změnit, protože jde pouze o to, že největší překážka, nejsou věty jako „nemám čas“, „dneska je hnusně“, „jsem vyšťavenej z práce“, „zejtra to bude lepší“, ale ten, kdo je pronáší. Tedy vy. (Jakože ty jseš ten sabotér podle AI, chápeš. Asi se bojí napsat lempl.)

Důležité tedy je, říct si, dneska jdu. Je jedno, jak je venku, je jedno, jak jsem unavený, mám prostě rande s dřepovacím stojanem, nemůžu se dočkat, až zahřeju koženku předkopů svou zpocenou řití a až si podpálím lýtka při výponech. Přes tohle prostě nejede vlak.

Heleďte, pravda ale je, že nechodím na 8,5 hodiny do práce. Každý tedy má plné právo napsat… to se ti to kecá. A taky cvičí, když nemusíš hákovat. Druhá pravda ale je, že někdy se dostanu na trénink třeba až v půl desátý večer, kolik mám práce a povinností. Nedostatek času není vždycky jen výmluva, výmluva je, když ho údajně nemáme 4x týdně. Záleží, jak si ho naplánujeme, jak s ním naložíme. Čímž se plynule dostáváme k o poznání méně blbějšímu nadpisu.

2. „Stop obviňování času aneb zázraky se nedějí za 24 hodin“

V tomhle má dokonce i ta AI pravdu. Žijeme v extrémně rychlé a uspěchané době. Navykli jsme si, že včera bylo už pozdě. Zboží si objednáváme na 2 kliknutí myší a jsme na nervy, že nám přijde přímo pod frňák dokonce až za 2 dny! Zároveň ale tím časem umíme neskutečně plýtvat. Když už jsem psal výše o tom, že jako nemáme čas, už jste se někdy mrkli ve vašem telefonu, kolik času na něm strávíte? Chodí mi o tom notifikace jako pravidelné týdenní shrnutí a pravidelně se mi z toho udělá zle. Namlouvám si, že to patří k mojí práci, říkám si, že se musím poohlédnout po nějakých šikovných mladých lidech, když koukám na děvčata v uplých legínách a částečně je to i pravda. Částečně. Ale většinou spíš lež. Ano, pár minut sleduji trendy a mnohem víc minut nějaký píčoviny, které mě okrádají o čas. Byť zábavným způsobem. Vy jste na tom ještě hůř, protože se nemáte na co vymluvit, zato do vás jedou všechny ty vypracovaný těla a vy máte pocit, že jakmile nebudete mít bicáky a břišáky nejpozději do týdne, je to špatně. Není, věřte mi. Kulturistika není sprint. Je to maraton. A pokud chcete mít hezkou postavu skutečně dlouho, několik desítek let, platí to dvojnásob. Nejhorší, co můžete udělat, je to uspěchat. Ano, můžete mít rychle nabušenou formu. Rychle, ale krátce.

3. „Motivace není přírodní zdroj. Musíte ji těžit vlastní pílí“

Vůbec netuším, o čem to ta AI mele. Jaký těžit? Jakou pílí? Motivaci buď máte, nebo nemáte. Buď vás štve, že vypadáte jako buřt od Babiše, takže tučnej, plnej sraček a bez masa, nebo vám to neva. Buď chcete mít svaly, nebo ne. Jasně, vytěžit můžete to, že někde zmerčíte svou bývalou, která se cicmá s nějakým týpkem s žílou přes biceps. Nebo na předloktí. A může vás to přivábit do fitka. Ale pokud vy sami tak nechcete vypadat a děláte to jen kvůli buchtě, nefunguje to. Dokud se vás nezmocní „ten pocit“ z napumpovaného svalstva, jak o něm básnil slovutný Arnold. Pak jste ztracení a vítejte mezi námi.

Tereza Jakubičková - žilnaté předloktí je u chlapa sexy

4. „Svalová horečka není nemoc, takže vyhoďte ty výmluvy do koše!“

„Mám svalovku, nemůžu cvičit!“ uznávám, že tohle spoustu lidí na začátku vyděsí natolik, že už nepřijdou. Nebo je to pro ně natolik nepříjemný zážitek, že nebudou pořádně makat ve fitku, čímž se dostanou do sestupné spirály – nezlepšuji se v tréninku – nemám výsledky – nemám motivaci dál chodit – končím. Ale je to o zvyku. Dnes si ani neumím představit, že bych neměl nějakou lehce bolestivou odezvu ve svalech po tréninku. Byl bych naštvanej, že jsem to odflákl. Svalovka je kámoš, který tě poplácá po ramenou a řekne… včera si tam nebyl zbytečně, kámo.

5. „Hlad neznamená smrt, ani záminku pro fastfoodové kóma“

No a na závěr si dáme něco o jídle. Protože fakt je ten, že pokud skutečně chcete ty břišáky, o kterých jsme si psali výše, můžete se třeba ucvičit k smrti, ale pod tou cejchou na které jste několik let poctivě pracovali, vidět beztak nebudou. Bez úpravy jídelníčku tam místo buchet bude pořád jen to kynutý těsto. A úprava jídelníčku, co si budem, je mnohem větší opruz než samotné cvičení. Nejde jen o to, že si musíte osvojit nějaké vědomosti o stravě, vyházet všechny ty dobroty, ze kterých mají obézní lidé šimrání v podbřišku jen co na ně pomyslí, ale hlavně jde o pravidelnost a nutnost přípravy jídla. I když už to není, co bývávalo, pokud jste se chtěli někde najíst dietně venku, protože dnes je mnohonásobně víc možností jíst zdravě a dietně mimo domov. Akorát to stojí raketu a nikdy to nemáte úplně pod kontrolou. Proto je dobré si jídlo připravovat sám a pohybovat se třeba s pomocí aplikace Kalorické tabulky v mírném kalorickém deficitu. Zdůrazňuji slovo mírném s pomalým tempem hubnutí maximálně 2 kg za měsíc. To je cesta k udržitelné formě a sestavě. Může se stát, že budete mít někdy hlad? Ano, jistě. Umřete? Ne. Můžete si někdy dát nějakou prasárnu? Samozřejmě, že ano. Ale pokud se přežerete do komatu, vězte, že jste zahodili třeba i několik dní diety. Takže s rozumem, na chuť a jako člověk.

Když si tohle všechno osvojíte, oblíbíte, najdete si v tom řád a smysl, vyvarujete se extrémům a výkyvům, už vás nikdy články o motivaci nebudou zajímat. Stane se to neoddělitelnou součástí vašeho životního stylu. A ke spokojenému životu nikdo motivaci nepotřebuje.