Obdivuji dnešní kulturisty

Proběhlo další kolo mistrovských soutěží, tentokrát v dospělých kategoriích, kde Extrifit Club zaznamenal další skvělé výsledky, ale o tom až později a spíš na sociálních sítích. Teď chci napsat něco jiného. Hodně kontroverzního. Kontroverzního tak, že by proti tomu účast Papeže na swingers párty vyvolala jen ospalé zívnutí. Chci se totiž vyznat k obdivu k současným kulturistům. A ne k těm v mimo open kategorii, normálním, hezkým, estetickým, ale k pořádnejm nechutnejm masákům 130 kg a tak. A fakt to není ironie, jak by se mohlo zdát…   

Jde o to, že kdysi dávno, když byl ještě Mr. Olympia Lee Haney, zírali jsme všichni na jeho záda v němém údivu a připadal nám obrovský! Přesto se jeho váha pohybovala kolem 112 kg při výšce nad 180 cm. Pak ho zválcoval Dorian Yates a my jenom zalapali po dechu, když jsme ho viděli na legendárních černobílých fotkách 6 týdnů před Mr. Olympia při váze 123 kg. Ronnie Coleman dosáhl nejvyšší soutěžní váhy v roce 2004 na Mr. Olympia, kdy navážil neuvěřitelných 134 kg (296 liber) a na pódiu tehdy působil úplně nadpozemsky, kdy s touto formou šokoval celý svět kulturistiky. A i když si myslím, že tato jeho kombinace velikosti, tvrdosti a vyřezanosti znamenala dosavadní vrchol kulturistiky, kterou hned tak někdo nepřekoná, nad současnými více než 160 kily v působivé offseason formě Samsona Daudy mi zůstává rozum stát. Není totiž sám. Andrew Jacked teď vyhrál Arnold Classic v Británii a USA s vahou notně převyšující 130 kg a tahle hranice 130 kil už není nic, co by někoho šokovalo, jako v případě Ronnieho a jeho kolegů v offseason formě.

Když to hooodně přeženu, 130 kg má dneska „kde kdo“ a spousta fanoušků kulturistiky soudí, že se to posouvá hodně špatným směrem k neforemným hroudám svalů bez výraznější definice. Nechci s tím polemizovat, ani nesouhlasit, protože já ten trend neurčuji. Já jen sleduji dnešní kulturisty, kteří se s ním snaží držet krok. A to je přesně to, co zní v titulku. Obdivuju je za to. Protože tohle už je fakt masakr.

Sám mám přes 100 kg a vím, jaký je opruz, to ujíst tak, abyste přibrali, byť jen jediné kilo. Pokud někdo soudí, že dieta je prubířským kamenem kulturistiky, pak neváží hodně nad 110 kg a nedrží tu bulking fázi. Žrát, žrát a žrát kvanta jídla, jíst, když už jste plní po okraj a vaše makra ukazují, že jste teprve v půlce dnešního programu. Jíst takto každý den, celý týden, celý měsíc. Doplňovat neustále se zvyšující množství bílkovin, sacharidů a tuku, a přitom jediným cílem je ukazatel na váze.

Jarda Jeníček - Nebere radu od někoho, ke komu bych si pro radu sám nešel.

Když držíte dietu, připravujete se na soutěž, je obrovským motivačním prvkem vaše lepšící se forma. Když už toho máte plné kecky, jste unavení, hladoví, objevíte na sobě novou žílu, která ještě včera byla zavrtaná pod vrstvičkou podkožního tuku, nový detail, který jste na sobě ještě v životě neviděli. Ale v bulking fázi? Možná máte větší sílu. Ale zcela nepochybně se víc zadýcháváte a vaše vyrýsování se vzdaluje stejně rychle jako vyhlídky na solidní státní důchod. Jediné, co na sobě můžete tak pozorovat, je víc chlupů, víc cm na krejčovském metru a víc sádla. Hlavní motivací tedy zůstává jen dosažení vytyčené tělesné hmotnosti. A to musí být při váze 130 kg plus hodně rýže a masa a permanentně plného bachoru...

Do toho tu máte ty zpropadené socsítě. Na jednu stranu nám dávají obrovský prostor pro zviditelnění, pro získávání sponzorů a finančních prostředků na tyhle kvanta žvance, na tu druhou vytváření brutální tlak na výkon, nedávají moc prostoru pro oddych a polevení ve formě a snažení. (prostě vysazení, ale o tom později) Domnívám se, že to je přesně ten důvod, kdy už nám dříve nevídané svalové objemy přijdou takřka „normální“ a pěkná, osvalená postava, která i tak vyžaduje hodiny práce ve fitku, jako nudná a běžná. O tom, jak hodně nám ubírají pozornosti od skutečně důležitých věcí, snad ani nemusím psát. S tím se kulturisté minulosti potýkat nemuseli.

Instagram. Inspirace, nebo rychlá cesta k frustraci?

No a teď se dostáváme taky k té kontroverznosti… Protože jak už všichni víme, jen jídlo a doplňky ti k monstrózním objemům, které dnešní špičková kulturistika vyžaduje, stačit nebudou. K tomu jsou prostě potřeba steroidy a všelijaké variace hormonů. Když teď napíšu, že obdivuji tu odhodlanost do toho všeho jít, investovat obrovské finanční prostředky, budu asi právem nařčen z obdivu k nějakým nekalým podvodům. Jenže o jakém podvodu tu mluvíme? Nikdo z těžkotonážních profíků nehraje nějakého fakenattyho. To by jim uvěřil leda tak čerstvý absolvent Vysoké lobotomické. Takže jestli něco obdivuji, tak je to to odhodlání do toho jít a riskovat zdraví, úspory, vztahy a pohybovat se v totální zóně diskomfortu.

Jestli je to celé jejich snažení rozumné? No tak to ani náhodou! Pokud vezmete rozum do hrsti, je to totální nerozumný úlet. Riskujete při dosažení úspěchu v současné kulturistice úplně všechno. A jakkoliv se snažím ve svých textech mírnit možná rizika, tady nemohu nic jiného, než upozornit na možné komplikace ani ne snad z konzumace AS, ale spíš plynoucí z roky trvající velké hmotnosti dotyčného. Klouby, kardiovaskulární systém dostávají zahulit. Zkrátka, mít po mnoho let přes 130 kg nevěští nic dobrého. Jenže to je ten rozumný pohled na věc. A pak tu máme ten emoční. To srdíčko, řekněme. Tu iracionální touhu být nejlepší, dosáhnout toho víc než jiní, ten spalující chtíč po uznání, úspěchu, potlesku. Tu vášeň pro sport, která vás nutí se v něm zlepšovat a stoupat ve své výkonnosti. A výkonností je v kulturistice objem svalů a jejich vyrýsování. A jsou to právě ta nerozumná rozhodnutí, která činí naše životy radostnější, zábavnější, smysluplnější a ano, také nebezpečnější. A já prostě tuhle vášeň a ochotu jít na hranu, které toho tolik obětují, prostě obdivuji…