Proč se kulturistů a fitnessek bodyshaming netýká..

Před 14 dny byla všude. Miss Alabama, která svou šířkou zdatně nahrazovala výšku, kterou ztrácela na své soupeřky. Netradiční, 150 kilová Miss, která svými proporcemi mnohem víc než tradiční představu dlouhonohé lasičky, evokovala spíš hranatého robůtka Valliho, akorát se světle hnědým nátěrem a o poznání menšími sympatiemi. Ale časy se mění, hezký holky už jsme v soutěžích měly, tak si pojďme dát ty ostatní. Korunka byla posazena na dostatečně stabilní a široký podstavec, emoce štěstí mohly vytrysknout naplno a proudu frází typu můžeš dosáhnout všeho co chceš, se otevřela stavidla. O to větší bylo moje překvapení, když jsem se o pár řádků níže dočetl o tom, že životní úspěch v podobě ocenění za velkokapacitní pojídání koblih nebyl tak úplně kladně přijat u (nejenom) alabamské veřejnosti. Představte si, že Sáře Millikenové, úřadující Miss Alabama, do komentářů na sociálních sítích psali, (a to se mi vážně snad ani nechce věřit), že je tlustá!!! No věřili byste tomu? Sára z toho teda byla dost smutná a proto v reakci na mnohé podobné komentáře napsala toto…“To, co bylo řečeno na mou adresu, je opravdu odporné a nedokážu pochopit, jak si lidé mohou myslet, že je takové chování v pořádku. Jste víc než to, co lidé říkají o vašem těle. Svůj sen jsem vzdala na šest let kvůli krutým slovům jednoho člověka. Už nikdy to neudělám.“ 

Kdysi jsem viděl otitulkovaný rozhovor s Johnym Jacksonem. Byl jedním slovem úžasný. Plný upřímných slov o tvrdé práci, odhodlání, pevné vůli a jasném vymezení principů a životních priorit, které vás dovedou k vytyčenému cíli. A v ten moment jsem si prostě řekl, že je úžasné být kulturistou, dělat kulturistiku a vážně se jí zabývat, navzdory všem těm kecům okolo. Je jasné, že každý sport potřebuje pravidelnost v tréninku, vůli. O tom není pochyb. Nicméně v soustředěnosti na přijímané jídlo, na dietu, na přijmutí každodenní rutiny, v tom hraje kulturistika skutečně prim.

Možná se teď ptáte, co s tím má společného ten úvod? Hned se k tomu dostanu. Mnoho. Jde totiž o to, zbavit pochybností především mladší kluky, kteří teprve hledají svou cestu. Když nějaká Mařenka napíše pod Vojtův napnutý biceps, že je to hnus, případně nějaký Lojzík přihodí svůj odhad na velikost jeho penisu, který málokdy přesáhne 5 cm hranici, těžko si Vojta řekne, aha, tak se na to teda vykašlu, aby měla Mařenka s Lojzíkem radost. Ale začínající borce, nebo děvčata, by tahle vlna hejtu zviklat mohla. Tak jako Sáru z úvodu. Jenže, zatímco to Sářino odsunutí snu v praxi vypadalo tak, že si jen neposlala přihlášku na soutěž, vy byste mohli přijít o všechno to, co cvičení nabízí. Protože zatímco Sára dál žrala donuty a kynula, vy na sebe můžete být patřičně hrdí, pokud jste si za svůj sport  vybrali kulturistiku a fitness. Není se za co stydět a je třeba si uvědomit, že máte spoustu argumentů pro vaše vrstevníky, kteří nechápou, že nošením krabiček s jídlem do školy nebo vašeho zaměstnání se pouze přibližujete blíž a blíž ke svému cíli.

Vlastně to ani nemusíte nikomu vysvětlovat. Mějte toto vědomí v sobě. Proč také vysvětlovat něco člověku, který si myslí, že je hustej, protože umí ubalit jointa? Proč byste se měli cítit trapně před partičkou spolužáků, kteří zevlují na parkovišti před obchoďákem, hulí travku a v momentě, kdy se vracíte ze svého tvrdého tréninku, už vypadají jako chechtací pytlík dementů? Dokonce ani zvracení do mísy po prožité alkoholové noci na diskotéce není tak cool, jak se může z veselého vyprávění zdát. Ne, buďte hrdí na své přesvědčení, buďte pevní v nastoupeném směru a buďte hrdí, že jste jiní. Protože být stejný, je nuda a šeď.

Ale toto se netýká jenom teenagerů. Často se potýkám s nepochopením ze strany svých vrstevníků, kteří mají k teenagerům stejně daleko jako Arab k Židovi. Trápí je otázka, proč to vlastně ještě dělám? Proč se ještě dřu v posilovně? To mě to ještě baví? Vždyť už seš starej, říkají občas, léta nezastavíš a podobně. Často zahlédnu i takový jemný posměšný úšklebek… Strašný kydy, to vám řeknu. Jasně, že mě to baví. A baví mě to právě proto, že je to dřina a že je to těžké. Ale žádný obdiv nečekám. Je to můj koníček, moje hobby, které mě naplňuje, a proto s občasným pobavením sleduju mladší kolegy, kteří tento obdiv, nebo uznání čekají. 

Tak na to hodně rychle zapomeňte dámy a pánové. Tvrdá práce je pojem, který má váhu v Americe (J. Jackson o hard worku mluvil skutečně hodně a často), určitě se bez ní neobejdou v Asii, ale v Evropě? Tady hrdost na tvrdou práci a já teď nemluvím zrovna o bouchání v továrně, nebo dolování uhlí v dolech, mluvím o tvrdé práci jako o pojmu, který vyjadřuje cestu, neústupnost, zodpovědnost a odhodlání zdolávat všechny překážky, tak tento pojem vystřídaly v Evropě pojmy jako dotace, pomoc, podpora, subvence, solidarita atd. Vážně si myslíte, že vás ocení národ, kde půlka lidí s nataženou dlaní čeká, co dostane a jak se o ně stát postará? Myslíte si, že vás za vaši snahu ocení národ, který kouká na úspěšné individuality jako na zloděje, hajzly a asociální podvodníky, kdežto ožralové jsou chudáci, jenž pijí proto, aby zapomněli, že jsou obětí jakési zvůle systému. Hmm, asi ne. Ale to neznamená, že něco děláme špatně. Kulturistika totiž produkuje lidi, kteří jsou zvyklí, že své prohry nemohou svádět na někoho jiného. V kulturistice jste sám.  A i přes to, že vás podporuje vaše okolí, máte sponzora, tak přesto všechno jste za své výsledky, ať jsou jakékoliv, zodpovědní především sami sobě.

Ale abyste tento článek nepochopili špatně. Vůbec jsem ho nenapsal proto, abych si postěžoval, poplakal, jak nás nikdo nemá rád, a všichni nám ubližují. To rozhodně ne! To by znamenalo hrubé nepochopení myšlenky, kterou se vám možná trochu kostrbatě snažím sdělit. Naopak, vlastně tyhle ublížené kecy z duše nenávidím. Kulturistika je natolik osobitým a vymykajícím se sportem, že z podstaty věci není možné, aby se stala nějakým masovou záležitostí a pokud chcete milióny peněz a dennodenní záři reflektorů, běžte rovnou dělat něco jiného.

Bonusem kulturistiky je vzhled. Vy vypadáte jinak, protože chcete vypadat jinak! A to je to, co vás odlišuje. Myslíte si, že ten buřtík, co si od osmé třídy nevidí na pinďoura, píšící „to jsou jenom steroidy!!!“  chce vypadat tak, jak vypadá? Pochybuju. Možná chce mít jen o dvacet kilo míň. Nebo jen o deset. Jenže toho není schopen. Není schopen si odepřít hranolky, nevydrží nežrat chipsy u telky, nedokáže se dokopat do posilovny a co neklouže do krku mastnotou, není pořádný jídlo. Mnohem jednodušší je napsat, „kdybych žral ty vaše steroidy, taky tak budu vypadat.“ Nebude. Protože nežrat obložený chlebíčky není otázka steroidů, ale vůle. Vypadat tak, jak vy chcete, není otázkou chemie, ale vůle a odhodlání.

Proto se nás bodyshaming netýká. Ten se týká Sary, Sugar Denny, a všech těch vyznavaček sebelásky, které jsou ale schopni žalovat aerolinky, když je nutí koupit si dvě letenky, protože se jejich velkořiť nevejde do jedné. Ale za (sebe) lásku se musí trpět. Pokud chceš mít zadek jak lopatu bagru, zaplať. Nám, kulturistům nevadí, když nám píšou fůůůj, to už je přehnaný, odporný… Vlastně je to ten nejlepší kompliment. Kristýně Seidlové nevadí, když jí píšou fuuuj, nohy jak chlap, kentaur… Však na tom taky může vypustit duši, aby takové měla. Protože takové chce. Pak teda nechápu sebeláskařky, proč jim vadí, když jim píšou, že jsou tlustý. Sere tě to? No tak prostě zhubni. Aspoň ušetříš za letenky…

Kristýna Seidlová - nejlepší legday