Radši bříško než tohle...

Určitě už jste to někdy zažili. Koukáte na své oblíbené nabouchance, přijde tatík, kámoš, nebo někdo jiný, podívá se na vyřezané bicáky, tricáky, kokosáky, žíly vystouplé k prasknutí, napruhovanou řiť a začne vás intenzívně přesvědčovat o tom, že bude mít radši to svoje roky pěstěné břicho, než tohle… U žen ani nemusíte ukazovat kulturistku. Stačilo se mrknout na reakce dam, když se známá tvář Hana Mašlíková připravovala na Ms. Universe. Bulvár se předháněl v tom, jak její vyrýsované tělo vylíčí v co nejexpresívnějších barvách a nestačil počítat klikance na článek, pod kterými se to jen hemžilo ujišťováním o tom, kterak dámy budou mít radši ten svůj zadeček, jak s oblibou říkají své řiti velké jak Texas. Princezny se v komentářích křižovaly a vzájemně se ujišťovaly o tom, jak je lepší mít nějaké to kilo navíc, až se jim třásly všechny tři brady souhlasem… Potíž je v tom, že tohle není stejný výběr jako když byste si měli vybrat mezi syfilisem a kapavkou. Břišáky a vyrýsování nemůžete chytit jako rýmu. Břišáky a dobrou formu si musíte vydřít a vydietovat. Není důvod si vybírat mezi nechtěným problémem. A proto není ani důvod, abyste měli i to „bříško a zadeček“.

Často se o nás, kulturistech a fitnessácích, tvrdí, že jsme zajatci svého těla. Nemyslím si to. Minimálně je to o úhlu pohledu. Jasně, bereme si s sebou krabičky do práce, chystáme si jídlo, abychom nemuseli jíst na výletě v mekáči, víme, že bez dobré stravy je to snažení ve fitku trochu na nic, pokud je naším cílem jasně viditelný svalový reliéf. Ale… děláme to dobrovolně. Baví nás cvičit, dobře jíst, žít celý ten fitnesslifestyle. A pokud se to nezvrhne v nějakou obsesi, kdy vás chytne deprese z toho, že na sobě objevíte dva gramy tuku pod levou lopatkou, je to bezpochyby dobrý a zdravý životní styl. Děláme to, protože to chceme dělat, chceme nějak vypadat a umíme se k tomu dopracovat. Až nás to bavit nebude, s krabičkama bude šmitec. Jednoduché jak facka. Je tohle otročina? Hmmm, nemyslím si.

Sestavte si vlastní začátečnický dietní jídelníček. Určitě to zvádnete.

Ale já neznám nikoho, kdo chtěl mít břicho a nadváhu. Teda takhle… Znám jich samozřejmě stovky, co říkají, že jsou šťastní takoví, jací jsou. Sebeláska teďka frčí a modelky, co jim praskají gumy u spoďárů, na nás shlížejí z reklamních plakátů. Ale to jsou kecy. Na stupnici lhářů bych je dal i před Babiše s Fialou. Nevěřím, že by byl někdo rád, že se musí nadechnout jak k hloubkovému ponoru, aby si zavázal tkaničku. Že je někdo happy, že musí jezdit výtahem, protože ho bolí kolena, záda a plíce mu shoří cestou do třetího patra. Že se zpotí, jen když má vstát z postele, a kdo si roky neviděl na pinďoura… Ale musí to říkat, samozřejmě. Protože nemají dostatek vůle to bříško a zadeček shodit. Říkat prázdné fráze o tom, že je báječné se neomezovat, je pak novodobá interpretace bajky o kyselých hroznech. Kdo je pak otrokem svého těla? My, kteří si tělo měníme, jak se nám zachce, nebo ti, kterým se tělo mění bez ohledu na vůli nositele?

Že to přeháním, že někdo skutečně radši nadváhu a kypré tvary? Někdo možná. Ostatně pořád se najde hromada chlápků, kteří musí pravidelně čistit obrazovky monitorů po projíždění dokumentů o dámách krev a mlíko přístupných na webech, kde zalžete o své plnoletosti. Tedy spíš mlékárnách a transfúzních stanicích. Ale většinově? Nedávno jsem četl, že farmaceutický gigant Novo Nordisk má nějaký nový slibný lék na obezitu. Hned potom, co to oznámili, akcie téhle firmy prolomily strop a vystřelily někam do kosmu. Z Novo Nordisku je momentálně nejhodnotnější firma Dánska, takže v Kodani to za chvíli bude vypadat jak v Abú Dhabí ještě dřív, než si dietologové a osobní trenéři vypíšou formuláře na pracák. Takže vážně jsou všichni tak happy z bříška a zadečku? Nebo skočí po první příležitosti, jak se toho zbavit bez námahy? Finanční trh ukazuje spíš na tu druhou možnost.

Námaha, práce, odříkání, to je ten kámen úrazu. Každý by chtěl jíst hranolky, chipsy, maso smažené v máslíčku a být přitom hubený. Já taky! Rýži mám rád, ale chipsy taky. Ale když chci zhubnout, chipsy musí z kola ven. Jenže je to jenom o vůli? Pokud ano, kdo z nás fitnessáků, co se tak rádi chlubíme vůlí, má třeba vůli naučit se Čínsky? Kdo z nás má dostatek vůle vydělat miliardu? Vystudovat nějakou VŠ školu? Vyhrát Mistrovství světa? Protože prachy, tituly, slávu a točit tiktok čínsky taky chceme všichni, nebo ne? Ale taky nás takových moc není, že jo?

Takže já si myslím, že to není ani tak o vůli, jako o motivaci a touze. A o tom, co tomu chcete obětovat. A tady jsou karty rozdaný rovnoměrně. Pokud budete chtít prorazit v kulturistice, nebo fitness, musíte tomu dost obětovat. I když si mnozí myslí, že stačí vzít tabletku, nebo prášek, není to tak jednoduché jako s tím zázrakem z Dánska. Pořád musíte pravidelně tvrdě makat ve fitku, zapomenout na kalby s kámošema, grilovačky přes víkend, musíte mít pevný režim, který se ještě zpevní v období přípravy na soutěž. Musíte si sehnat práci, která vám umožní soutěžní režim, partnera, který vám to bude tolerovat a hlavně, budete, alespoň v počátcích, věčně bez peněz. Rozmýšlet, jestli si koupíte nový iPhone, nebo doplňky a permici do fitka není v dnešní konzumní společnosti úplně nejjednodušší. Možná si pak po pár nezdarech řeknete, že tohle všechno za to nestojí…

Dieta? Ani ne, ale mizerného výhledu na váš penis vás zbaví určitě.

A stejně tak to za to nestojí člověku, který sice má nějaké to kilčo navíc, ale má rád jiný životní styl. Rád se pobaví, pojí a popije dobrého jídla a pití. Jasně, že by chtěl dát pár kilo dolů, ale že by si měl odpustit pivínko, vínečko, něco dobrého k tomu a posezení s přáteli? Tak to ne, to mu za to trápení nestojí a já to úplně chápu. Takže nevím jak vy, ale já jsem s tím úplně v pohodě. Každý ať si žije podle svého. Ale rád bych, kdyby každý, kdo má tendenci napsat tu větu v nadpisu, ji napsal nějak takhle… Takový břišáky, to muselo dát práce, ale za to odříkání mi to nestojí, to radši budu mít bříško…

Což se nikdy nestane, tak naivní nejsem.