Rozchody dělají fitnessáky a vztah z vás udělá Spongeboba

Trošku s nadsázkou použitý nadpis, ale nemyslím si, že jsem s tím tvrzením úplně vedle. Schválně… kolik lidí ve svém okolí znáte, kdo v okamžiku potom, co se s někým rozešel začal makat jako ďábel a udělal ze sebe sportovní mašinu? A nemusí to bejt jen fitko, může to být cokoli jinýho. Cyklistika, běh, plavání a jiný sporty. Ale jádro věci je pořád stejný. Do té doby, dokud byl dotyčný člověk s někým ve vztahu, tak o sport ani nezavadil a kolikrát byl úspěch, když místo výtahu použil schody, nebo zaparkoval na parkovišti úplně na konci proto, aby to měl do obchoďáku blíž. No a potom, co, bohužel, přišel rozchod a ti dva šli od sebe, se z jednoho z nich stala faktická mašina. Nebo dokonce z obou. Najednou šlo všechno stranou a dotyčný žil jenom sportem.

Nakoupil si fitness oblečení, začal se zajímat o jídlo, takže četl knížky, četl články, koukal na videa, poslouchal podcasty a jeho nákupní košík, který se předtím skládal z polotovarů a jiných srajd se rázem změnil na košík radost pohledět. Koupil si permici a začal se sebou něco dělat. Ale do té doby, dokud nebyl sám a by ve vztahu by ho tohle ani nenapadlo. Čím to?

Motivace z citátů, podcastů, nefunguje. Výmluvy bohužel ano.

Když jsem se podíval na nějaký možný příčiny toho, čím by to mohlo být, nebo jsem sám v hlavě zapátral nad důvody, který by k tomuhle vedly, došel jsem k pár závěrům.

Partnerství často mění motivaci, priority, ale taky psychologický důvod, proč má člověk potřebu cvičit, nebo se sebou něco dělat. Fakt mě to hodně zaujalo, protože já osobně jsem si tímhle třeba neprošel. Makat jsem začal před těma X lety kvůli sobě a ta vášeň mě drží do teď. Proto pro mě bylo zajímavý tohle všechno číst, a tak trochu se do toho vžít.

Předtím, než si najdeme partnera, je vzhled investice sám do sebe. Žene nás brutální motivace k tomu, abychom zvýšili svoje šance na úspěch u druhé strany. Budu tady mluvit k oběma případům, tedy jak k mužům, kteří chtějí uspět u ženy, ale také obráceně. Motivací je tady hnedka několik.

- Tou první a zároveň dost možná nejsilnější je, že chceme vypadat atraktivněji a prostě se víc líbit, aby to naše šance v poli se „soupeři“ zvýšilo. Což je normální a myslím si, že nebudu mluvit jen sám za sebe, když řeknu, že vypracovanější postava má daleko větší šanci na úspěch než někdo, kdo se o sebe nestará a bude tvrdit, že na vzhledu nezáleží. Což je kravina!

- Další okolnost je, že si tou estetikou taky zvedneme sebevědomí. Pokud nás to pohltí a budeme si o sobě myslet, že jsme alfy, tak to je zase opačný extrém, ale budu tady mluvit o naprosto přirozeném sebevědomí. Takové, které si jeden právem zaslouží a vypěstuje vzhledem k tomu, co se sebou byl schopný udělat a jak se fyzicky změnil k lepšímu.

- Potom tady máme seznamování se. Když s někým máme partnerský vztah, sice se podíváme na opačné pohlaví a dokážeme o něm říct, že se nám líbí, ačkoli za tím nehledáme nic víc, ale prostě víme, že toho partnera, se kterým momentálně jsme máme jistého. Což je taky důvod, proč nemáme potřebu nikam chodit a být mezi lidmi. Prostě víme, že na nás doma někdo čeká a není důvod se obklopovat lidmi, protože od nich nic nepotřebujete a neočekáváte. Samozřejmě pokud nejste typ člověka, který společnost vyhledává a dělá mu dobře (v tom dobrém slova smyslu). Zajít si do baru na jednu skleničku s nejlepším kamarádem a pokecat o životě, nebo do čajovny si sosnout vodníka, případně na nějakou hromadnější akci typu festival a podobně. Pokud jste ve vztahu, tak tam nejdete účelně někoho lovit, nebo se seznamovat. V okamžiku, kdybyste byl sám se tohle ale mění a vsadím se, že se seznámení bránit nebudete, ba dokonce budete i aktivně vyhledávat. Proč tenhle bod zmiňuju? Sportoviště, jako například fitko, je k tomuhle skvělá příležitost na seznámení. Je zde široká škála věkové kategorie a dovolím si říct, že je vždycky z čeho vybírat.

Kolikrát mám až takovej pocit, že lidi se do fitka chodí snad jenom seznamovat. Když to vidím, tak se dneska do fitka spíš chodí na pokec, nebo se pochlubit novejma hadříkama, který si dotyčný koupil. Ale pro mě za mě… pokud se někdo nechce bavit zrovna se mnou, nebo mi ten někdo necpe, že si koupil tohle a tamto, tak s Pánem Bohem, ať si tam kecá a chlubí se, nebo loví.

No a jakmile si partnera někdo najde, tak jistá část toho původního cíle, který na samotném začátku byl, tak nějak zmizí. Člověk si potom v hlavě může podvědomě říct: ,, Už nemusím tolik dokazovat, že jsem atraktivní a nemusím se tím pádem tak snažit, protože už někoho mám. Tím pádem můžu polevit.“

  Pocit bezpečí a vědomí, že někoho máme nám může snížit motivaci. Člověk, který je sám může mít pocit a říkat si něco ve stylu: ,, Musím se snažit, jinak mě nikdo nebude chtít a zůstanu na ocet.“ A budete si zpívat jako Leontýnka z filmu: Ať žijí duchové (Dunky žalky, a co já). Nicméně tohle se změní v okamžiku, kdy už sami nejste. To si potom podvědomí řekne:,, Mám člověka, který mě chce takového, jaký jsem.“ Jasně, tohle je sice zdravý uvažování, ale na druhou stranu to může set sakramentsky sebrat vítr z plachet a motivaci, kterou dotyčný měl a která pro něj byla jako jeden z hlavních hnacích motorů. No a pokud to byl ten hlavní hnací motor, na kterém to všechno stálo a vy tenhle motor vypnete, tak je úplně vymalováno.

Partner do života přinese jisté „odměny“ nebo „změny“. Najednou na to nejsem sám, ale jsme tady dva. A ve dvou se to přece všechno líp táhne. Bohužel tady v tom případě „ve dvou se to lépe táhne“ není myšleno fitko, ale ty věci kolem. Ve dvou je přece mnohem lákavější si zajít do kina, nebo se vytelit na gauči a mrknou na Netflix. Taky není absolutně žádnej problém si přispat, nebo si dát odpoledního šlofíka. Další věcí jsou různý výlety, nebo jinak společně strávený čas.
V tomhle případě vzniká jakási psychologická konkurence. Výsledky z fitka (přeměna postavy) je vidět v horizontu měsíců, kdežto čas strávený s partnerem a společné aktivity jsou odměnou okamžitou. A mozek je dost vychytralej na to, aby věděl, že pro nás je okamžitá odměna vždycky lepší a pocit satisfakce je hned.
Teďka tady nechci vypadat jako někdo, kdo všechny ty věci odsuzuje. Jít s partnerem do kina, na večeři, nebo uskutečnit společný výlet, nebo si z pohodlí domova pustit film... to všechno je naprostá pecka a je to důležitá součást života. Nebo spíš partnerského vztahu. Ale zmiňoval jsem to z důvodu toho, že všechny tyhle společné aktivity zapříčiňují to, že fitko je v pozadí a pomalu upadá do zapomnění, protože časem člověk zjistí, že je mu dobře i bez toho. Nemusí tvrdě makat, dřít, mordovat se a nemusí to vždycky bolet. Přece ty aktivity s partnerem, jako je například kino jsou mnohem příjemnější než trénink nohou ve fitku, ne? Takže ano, aktivity s partnerem jsou důležitý, ale zmiňoval jsem to z toho důvodu, že čím více společných mimo fitkových aktivit, tím více to fitko, tréninky a s tím spojené okolnosti upadají do zapomnění.

Hromada lidí cvičí kvůli statusu, ne kvůli samotnému cvičení. A tohle mi přijde, že je jedna z těch nejdůležitějších věcí. A čím více jde doba kupředu, tím větší je na to brán zřetel. Dneska je hodně moderní patřit do nějaký „kasty“. Ať už jsou to kasty ohledně dietního zaměření (keto stravování, low carb, paleo, vegegatiánství atd…), nebo jste tuner (autíčkář), nebo jste fitnessák, či cokoli jiného. Ale důležitý je někam patřit a mít status. Budu mluvit konkrétně o fitness.
Tady se dělí vnímání fitness, podle mě, na takový dvě skupiny. Jedna skupina je ta, která miluje cvičení a druhá je ta, která miluje to, co jí cvičení přináší. Někomu je úplně jedno, že díky cvičení může vypadat líp. Stačilo by jen upravit jídlo a věnovat se tomu trochu víc. Jenže pro tenhle určitý typ lidí je cvičení především o tom přítomným okamžiku. Teďka makám, teďka pro sebe něco dělám, teďka tady vyplavuju hormony a nechávám tady strasti celého dne. Druhá skupina lidí je ta, která cvičení třeba do takový míry úplně ráda nemá, svým způsobem se do toho nutí, ale přesto makají, protože chtějí vypadat dobře. Těm je zase přítomnej okamžik ukradenej, ale jde jim o ten benefit v podobě estetiky. Jenže na ten je potřeba si počkat. A potom je tady samozřejmě kombinace obojího, která miluje jak makat ve fitku, tak jim jde o to, aby vypadali co možná nejlíp. V tomhle bodě jsem chtěl především napsat, že pokud vám partner do jisté míry ten cíl splní a bude vám říkat, že jste pro něj dostatečně atraktivní a nemusíte vypadat líp, tak polevíte. Za předpokladu, že jste ten typ člověka, který chce jen vypadat dobře a trénink jako takový sám o sobě rádi nemáte. Pokud milujete trénink samotný, většinou u něj zůstáváte i přesto, že vám partner řekne, že jste pro něho dost atraktivní.

Partnerky kulturistů, zvláštní druh...

Kolikrát se i stane, že vztahy tvoří společnou „normu“. Pokud cvičí jen jeden partner, může se hodně snadno stát, že ten cvičící partner vidí tu lehčí, snadnější a pohodlnější cestu a přijme to za své. Ono není moc motivační, pokud chodíte do fitka 4x týdně, držíte jídlo, děláte cardio, ale přijdete domů a vidíte partnera, který leží na gauči u televize a kouká na seriál, nebo film. A nebo si prostě a jednoduše lehne, pokud na něj jde únava. Bohužel… pro nás, co fitness životní styl milujeme, tohle moc neplatí. Na ten trénink jdeme stejně a ačkoli jsme utahaní. Ale ne všichni jsme stejní a někdo nemá tak silnou vůli. Takový člověk, pokud je s někým, kdo mu svým normálním a běžným životem hází klacky pod nohy, to dlouho nevydrží a s fitkem skončí, protože na pohodlí se zvyká mnohem rychleji a líp. Naopak zase je třeba říct, že páry, které spolu fitko navštěvují, nebo navštěvovat začnou, je veliká pravděpodobnost, že u toho zůstanou. Za předpokladu, že jim to není cizí a bude je to bavit.

Na prstech rukou a nohou dohromady bych nebyl schopnej spočítat, kolik lidí ve svém okolí znám, kteří chodili do fitka pravidelně a drželi jídlo. Nakonec si někoho našli a potom se na to vykašlali, protože pro ně bylo mnohem snazší si zvyknout na ten pohodlnější život než se mordovat ve fitku. A nehrála v tom roli žádná rodina. Prostě slabá vůle, nebo si jen ten dotyčný řekl, že mu to utrpení nestojí za to, aby v tom pokračoval, když už někoho má a je pro něho dostatečně atraktivní.