Smrt dvou kulturistů a její následky

Autor: Petr Pohl

Minulý týden v úterý šokovala svět kulturistiky zpráva o tragickém úmrtí šestadvacetiletého kulturisty Dallase McCarvera, tři dny poté, v pátek, zase o úmrtí velké ikony posilování a byznysu Riche Piany, který byl v kómatu. Nevybavuji si žádný jiný týden, který by byl pro fitness komunitu po celém světě tak tragický, jako právě ten minulý. Pořád se mi nechce věřit tomu, že už tu s námi tito dva borci nejsou. Dále se trochu děsím toho, jaký dopad bude mít jejich smrt na náš (jejich) sport. O tom bych se chtěl rozepsat v dnešním článku.

 Asi všichni známe ten pocit, když se s někým bavíme a najednou padne řeč na kulturistiku, potažmo steroidy: „Je to svinstvo! Celej ten tvůj sport je tím prolezlej skrz naskrz! Vždyť ti steroiďáci vypadají příšerně!“ hustí do nás dotyčný jedinec. Pokud je do diskuze zapojen i člen rodiny, nezapomene nás poučit, že protein, popřípadě kreatin, jsou „syntetické sračky“ a abychom to s těmi suplementy raději moc nepřeháněli. Těžko říct, v jakém bodě se to zlomilo a začalo se na kulturistiku a kulturisty pohlížet jako na něco „umělého“, v horším případě „zkaženého“. Skoro bych si tipl, že to bylo někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy světlo světa spatřily první šílené objemy Doriana Yatese a dalších. (Do té doby byli kulturisté považováni za ideály mužské krásy, pravděpodobně díky Arnoldovi a Francovi.) Dnes aby mamina dostala infarkt, když synáček přinese domů první proteiňák…

 Proč o tom vůbec mluvím? Kulturistika je stále tak trochu takové tabu, které je určeno pouze hrstce nadšenců a fanoušků. Pravda, v dnešní době se daří sport částečně popularizovat, ale tento proces prostě nějakou dobu trvá. Pokud se bavím s nějakým „hejtrem kulturistiky“, kterému chci dokázat, že to celé není zas tak špatné a životu nebezpečné, mohu argumentovat třeba tím, že cvičení (se správnou technikou!) je pro tělo vlastně docela zdravé a že má velmi pozitivní vliv na lidskou psychiku a její zklidnění. Dále mohu mluvit například o jídelních návycích – pravidelný přísun kvalitního jídla, dostatek proteinů, lipidů, sacharidů, vitaminů, minerálů. Můžeš vyjmenovat všechny tyto benefity, pak ale nečekaně umře nějaký kulturista a rázem je tvoje snaha v čudu.

Tragická úmrtí našemu sportu rozhodně neprospívají. Zase od znova začnou ty nekonečné žvásty o tom, jak je kulturistika špatná, nebezpečná a především zrádná. Můžeš vysvětlovat sebevíc, že na vině jsou když, tak steroidy, ne kulturistika jako taková. Co je to vlastně ten bodybuilding? „Individuální sport, jehož cílem je dosáhnout požadovaného vzhledu těla.“ Tohle je asi ta nejpoužívanější definice. Co je na původní myšlence špatného? Podívejme se na kulturisty z dvacátých, popřípadě třicátých let - vždyť třeba takový Eugen Sandow vypadal jako nějaký bůh z řeckých bájí! To, že někteří jedinci posouvají hranice objemu do šílených mezí a následně za to nesou následky, je čistě jejich věc. Nelze házet všechny kulturisty do jednoho koše, třeba už jen proto, že někdo je prostě natty.

Myslím si, že smrt Riche a Dallase sport do jisté míry poškodí, protože se zase budou probírat ty stinné stránky bodybuildingu. Lidi nezajímá, že se Dallas udusil, raději uvěří tomu, že za tím byly steroidy. A to ani nemluvím o nadcházející Olympii, která letos příliš nezvládá PR a reklamu, takže myslím, že o ní ve výsledku nebude takový zájem jako loni (absence žolíka, který by víkend ve Vegas trochu nahajpoval). Ponese se v temném duchu, protože všichni budou mít před očima tragické události minulého týdne. Až se z tohoto špatného snu jakožto celá komunita probudíme, můžeme pokračovat v popularizaci bodybuildingu. Všechno má svůj čas.    

Závěrem bych chtěl říct, že si z celého srdce přeji, aby se na kulturistiku začalo pohlížet jakožto na plnohodnotný sport, který se dá dělat i tou zdravou cestou, máte-li k tomu patřičnou vůli. Rich Piana a Dallas McCarver žili svůj život naplno, obětovali vše pro to, aby byli na vrcholu. Dosáhli velkolepých věcí. Povedlo se jim to, i když za hrozivou cenu. O riziku moc dobře věděli už od začátku. Myslím si, že bychom nad jejich smrtí neměli příliš truchlit, ale raději oslavovat jejich životy. Oslavovat jejich úspěchy a vědomosti, které dávali každému z nás k dispozici, byť jen formou videí. Díky za vše chlapi. Jsem si jist, že teď máte oba ta největší křídla ze všech.