Svaly vs. psychika: Jak najít rovnováhu ve světě socsítí?

Sociální média a kulturistika..., tuhle část našeho světa jsem probíral s Honzou Turkem a Jardou Jeníčkem zrovínka o víkendu při točení jejich podcastu a najdete ho na You Tubu Honzy Turka. Ale až večer, pokud to čtete v pondělí ráno. Každopádně jde o to, že zatímco dříve byl bodybuilding záležitostí posiloven a soutěžních pódií, dnes je to také o tom, jak se prezentujete na Instagramu. Jasan, týká se to hlavně profíků, ale i hodně populárních amatérských influencerů, kteří pak mají v bojích o IFBB Pro karty nespornou výhodu. Tedy pokud se bavíme o americké federaci NPC. Může se nám to nelíbit, můžeme nad tím ohrnovat nos, poukazovat na nesportovnost, ale kulturistika je zkrátka napůl sport, napůl představení, které si na sebe musí vydělat, a tak se každý nový divák (čti fanda influencera) počítá. Ale co tohle vlastně znamená pro tu sportovní kulturistickou komunitu?  Jaký má dopad na amatérské svalovce, kteří sní svůj sen o vysekaném těle, zatímco si občas zahřeší pizzu? Inu, soutěžně vcelku žádný, tahle politika se jede spíš až mezi velkejma klukama, i když je jasné, že i na tuzemských pódiích má známá tvář vcelku výhodu. Ale jinak…?

Honza Turek podcast - Problémy dnešní kulturistiky

Začněme tím, jak sociální média formují obraz kulturistiky. Pár let potom, co mi sestoupily kulky z bříška do šourku a začalo mi růst pár chlupů pod nosem, byli kulturisti nedostižní bohové z plakátů Sport Revue pašovaného z NSR. Kůži měli napnutou jak tětiva luku Robina Hooda, bicáky jako melouny, které jsem viděl jen v létě na dovolené v socialistickém Maďarsku. Byly to legendy jako veslující Arnold v Komandu, kteroužto scénu jsem si přehrál častěji než tátovu „schovanou“ kazetu s pornem. (no to asi trochu kecám) Lee Haney s véčkem, které transformovalo mou geometrickou představivost. Pak přišel přístavní dělník Dorian Yates a nastavil novou definici tvrďáctví v kulturistice a Ronnie? Kapitola sama o sobě. Dřív bych napsal, že připomínal King Konga, což je černá opice, ale to už se teď nesmí. Přesto živočišnost jeho muskulatury, tréninků a nelidská síla ohromuje dodnes. Teď to ale vypadá tak, že každý, kdo si umí stáhnout aplikaci na úpravu fotek, vypadá jako nový Ronnie, Dorian, Lee a to po 5 letech tréninku. Instagram je plný postů, kde každý ukazuje svých pět minut slávy v super nasvíceném světle, prohnaném editací a filtry… Anebo je těch borců dneska fakt tak strašně moc…

Takže, co na první pohled vypadá jako motivace, může ale rychle přejít ve frustraci. Porovnávat se s někým, kdo tráví hodiny v honbě za dokonalým vzhledem fotek, může být zatraceně demotivující. Ale stejně tak demotivující může být snaha vyrovnat se supertalentovaným genetickým zázrakům, které se se vzrůstající popularitou cvičení, množí rychleji než houby v černobylském lesoparku. Kdo z nás se ještě nikdy necítil jako totální lůzr, když viděl tu dokonalost zakletou ve čtverečku na obrazovce? Někdy si kladu otázku, co to vlastně posledních 35 let v tom fitku nacvičuju? Jo, realita je občas krutá. Na druhou stranu, jsou tu bojovníci, kteří svými příspěvky sdílejí opravdové zkušenosti – problémy s dietou, zranění, vyčerpání – a to je to, co si občas zaslouží potlesk. Občas píšu proto, že zase vocamcaď pocamcaď. Když už kňouráš hodně, pláčeš jak nějaká emo holka, cuká mi prst na klávesnici s jednoduchým sdělením… Tak se na to vyser, ne?

Instagram. Inspirace, nebo rychlá cesta k frustraci?

Přesto všechno, pokud mám jmenovat jeden jediný faktor, který může za neskutečně vzrůstající výkonnost současných kulturistů, tak řeknu Instagram. Steroidy až potom. Tady sociální média skutečně září. Motivace od vašich oblíbených influencerů, kteří vás přimějí vylézt z postele a jít dřít do fitka, je něco, co nebylo dříve tak snadno dostupné. Jasně, někdy je to jen o tom vyfotit si brokolici nebo ovesnou kaši, ale i to může člověka motivovat. Když vidíte někoho jiného, kdo prošel stejnými boji a uspěl, dodává to sílu. Dřív jste své soupeře viděli jednou ročně na podiu, dnes je sledujete denně. Vidíte, jak makají, jak dřou, jaký mají náskok a snažíte se je dohnat. Dřív jste se porovnávali s Pepíkem a Lojzou z posilovny, dnes můžete držet krok s Josem a Luisem z celého světa. To udržuje vaši motivaci a touhu uspět ve 100 % koncentraci celoročně. A bohužel to taky mnohé nutí i celoročně nevysazovat steroidy a nesnižovat dávky. Což je ona odvrácená mince motivace socsítí. Tady hodně záleží, jak si to přefiltrujete a jaký vzor vám proleze tím pomyslným sítem.

No a pak tu máme tu šmodrchanici s tréninkem. Když přijdou na scénu trendy, sociální média mají obrovský vliv na to, co je zrovna in. Včera se každý hnal za crossfitem, dnes je to funkční trénink, zítra bůhvíco dalšího. Co byl před pár lety normální trénink se snahou se silově lepšit, se dnes jmenuje progresívní přetížení a každý druhý je u toho chytřejší jak Otec Fura. Bohužel, tyto trendy se mění rychleji než váš playlist na Spotify. A co teprve výživa!? Stačí, aby jeden influencer objevil nějaký exotický druh semínek, a další den budou všichni zobat. Tedy jako ty semínka samozřejmě. Ale pravděpodobně to stejně skončí tak, že až se budete snažit uvařit zdravou quinoa kaši, objeví se vám druhý den na talíři pořádná flákota masa.

Nebudeme si lhát, že tohle všechno má drtivý dopad na vaše vnímání těla a sebevědomí. A rozhodně to není jen otázka náctiletých. Do téhle internetové pasti můžou v klidu zahučet i mnohem starší jedinci, protože je pravda, že obrázky dokonalých těl mohou vést k tomu, že se začneme cítit nedostateční. Ale zároveň nás to nutí přemýšlet o svých vlastních cílech a hranicích. Je proto důležité najít rovnováhu mezi inspirací a realitou, aby se z motivace nestala posedlost. Rozhlédnout se kolem sebe, uvědomit si, nakolik jsem sám se sebou reálně spokojen, nebo nespokojen při pohledu do zrcadla, nikoliv při scrollování na mobilu. Chceme přece být zdraví, silní a spokojení sami se sebou, ne si způsobit úzkosti a deprese kvůli nereálným standardům.

Nezapomeňte, že lidé na sociálních médiích ukazují jen dokonalou část svého života. Kulturistika není jen o vypracovaných svalech a oslnivých pózách, je to především tvrdá dřina, pot a obětavost. Tady se ukazuje, kdo je opravdový a kdo jen hraje na efekt. Ti, kteří sdílejí své skutečné příběhy – úspěchy i pády – jsou ti, kteří inspirují komunitu nejvíce. Sem tam se objeví i nějaký solidní fuck up, který vás donutí k zamyšlení, jestli vám ty svaly, vyrýsované tělo, držení diet, vlastně stojí za to. A pokud zjistíte, že ne, klidně tuhle cestu opusťte, za mě je to úplně v pohodě. Tedy jen za předpokladu, že se z vás nestanou zapšklí, závistiví jedinci, dštící žluč a sračky v komentářích, kde si tím kompenzují vlastní neúspěch. Být zarytým a přejícím fandou kulturistiky, chodit si jen tak zacvičit a mít zároveň bříško, je naprosto v pořádku.

Zkrátka, není pochyb o tom, že sociální média přinesla do světa kulturistiky revoluci. Jsou tu pro nás jako nástroj inspirace, motivace a komunikace, ale také jako zdroj neustálého tlaku a nerealistických očekávání. Klíčové je najít rovnováhu mezi tím, co vidíme na obrazovce, a tím, co je skutečné. A to nejhlavnější v životě je, si to užívat. Ať už tu dřinu v posilovně, radost z cesty k cíli, nebo při kousku té zatraceně dobré pizzy, na kterou prostě máte chuť…