Určitě chceš jít cvičit, když ses nadřel v práci? Není to zbytečný?

Dnes to nevyšlo. To je hláška, kterou vidím každou středu a neděli, když večer zadám své dva sloupečky na webovce Sazky. Řadím se tím mezi statisíce idiotů, co se chovají destruktivně ve vztahu ke své peněžence s utkvělou představou o jejím naplnění. Já v těch představách zacházím až tak daleko, že se vidím ověšen medailemi na podiích úplně naturální kulturistiky, protože být bohatej chápu jako nemuset pracovat. A nemuset pracovat chápu jako eat, sleep, train, repeat.

Jak už jsem ale řekl, dnes to překvapivě nevyšlo a tak musím opět brzo vstát, jít makat, a stejně jako dlouhá řada dalších činkařů odevzdaně přijmout tu realitu, že nejdřív je práce a potom posilka.

Vykládka čtyřicetistopového kontejneru, v kterém byste nenašli sebemenší skulinku mezi krabicemi, může vyděsit i největšího siláka ve firmě.  Kolegové by to do něj možná neřekli, protože když zdvihá váhu eurovky na jeden biceps, tohle musí zmáknout levou hnátou. A ani přitom nemrknout. Jenže pravda je taková, že sportovci, kterému nejde o permanentní prezentaci svých výkonů, ale především o souhru celodenních odpočinkových procedur potřebných k zotavení po minulém tréninku, tomu to bez mrknutí oka prostě nepůjde. I kdyby se díky své vybudované síle nadřel míň, než ostatní. Takovému sportovci totiž začne cukat oko hned ráno, když zjistí, že je dnes na řadě. Ještě dřív, než kontyš opustí celní úřad. A nedej bože, když se o tom dozví den předem. Budoucí vykládka tisíce krabic vyústí v neklid, z kterého vede cesta ven jen přes dva Sleepy před spaním. Místo budíku pak zafunguje jeho volání ze spaní a po procitnutí si zpocenej jak v dřepovací kleci přejíždí dlaní od lokte k rameni, aby se ujistil, že byl kostlivcem jen ve snu a tricák se mu ve skutečnosti neobrátil v prach.

Tak nějak můžou vypadat obavy skladníka zblázněného do činek. Skutečnost je ale taková, že celá ta vykládka nikdy neproběhne tak hořce jak se jeví v představách. Vytlačím z hlavy kulturistické poučky, které mluví o tom, jak máš regenerovat při nejhorším vsedě, když je postel zrovna v nedohlednu a pokouším se využít naučené techniky z posilovny. I když docela obráceně. V posilce se totiž snažíme izolovat konkrétní sval, přenést co nejvíc zátěže jen na něj a brzdit v negativní fázi opakování, ale v té plechovce z Číny zkouším ze včerejška zničenou partii naopak odizolovat, rozmělnit tíhu mezi více partií a hlavně mírnit souboj s gravitací. Také se tak pokouším šetřit svůj lehce bolavý loket. Že by to byla kdovíjaká úleva se říct nedá, ale i to trochu přispěje k tomu, že nejedu domů do smrtelné postele oddávat se epileptickému záchvatu vyvolanému nedodržením precizního režimu.

A po práci spěchám do posilovny. Vzpomínky na dopolední dřinu se mi pokouší nahlodat chuť na trhání svalových vláken. Nejradši bych se podvolil únavě a švihl sebou do postele, tím pádem se ze šatny ploužím jak lemra. Prohřívání kloubů prvním cvikem bez kotoučů mi pomalu navrací touhu zvedat váhy a ani se nenaděju a jsem zalitý potem. Na konci pracovních sérií začínají mít zaťaté zuby tendenci zarazit se hlouběji do dásně a výraz v obličeji je deformován jak po sedm a dvaceti citrónech. Neúspěšně zaostřuju lidi kolem, poslední opáčka v seriích mi totiž zvyšují nitrooční tlak. Mlha v očích se mění v krev, stěnám cév hrozí průtrž, a přesto mi bledne tvář. Je mi lehce nevolno. Dlaně těžknou, jakoby v nich tuhl kov a pocit, že bych jimi rozdrtil kámen, mi dává chuť do další brutální série a zvyšuje šanci betonového úchopu. Prodlužuju přestávku před finální sérií, v které se poslední tlak stane několika neúspěšnými pokusy přehoupnout se přes polovinu nahoru. Snaha dostat se co nejblíž k maximální kontrakci mě vyšťaví natolik, že nekontroluju návrat dolů a činky padají na zem. Další rozbitá jednoručka. Kruci.

Na celé to inferno vyvaluje oči člověk, co těžkou činku nikdy nerozbije, protože je opatrný. A to především na sebe. Takže ji nikdy nebude potřebovat. Poučkám o riziku přetížení dává přehnaný význam a tak, aniž by si to uvědomil, je jeho trénink složen jen ze zahřívacích sérií. Po deseti opakováních s váhou, jakou by mohl vytlačit třicetkrát, sedí shrbený na stroji a počítá spáry na zemi, nebo co. Zcela vychladlý si po několikaminutové pauze povzdechne a „vrhne“ se do další série, kde mu všechna opakování zaberou stejně času jako to první. S totožným úsilím a mimikou leklé ryby. Jeho styl cvičení je maximálně šetrný ke kloubům, svalům a taky ke svému tričku. Protože bez jediné kapky potu není nutné prát oblečení dvakrát týdně, ba dokonce ani každé dva týdny. Další známkou opatrnosti je, že cvičí jen ve volných dnech. Vidím ho několikrát týdně už asi půl roku a pokaždé vypadá, jakoby se právě vzbudil. A podobných typů je tam víc. Dokonce víc, než těch svalnatých.

V tom jak jednají je kus pravdy. Říká se, že opatrnosti není nikdy dost. Osobně si ale myslím, že někdy jí je naopak moc. Třeba když se mění v nepřiměřený strach, který pak může zafungovat ruku v ruce s leností.

 Je sice možné, že taková měsíční pauza od cvičení by mi zkrátila pobolívání lokte o nějaký ten týden. Pravděpodobnější podle mě ale je, že kdybych dělal pauzu při každé bolístce, tak nikdy neuchopím těžkou jednoručku. Že nebudu Mr. Olympia je mi natolik jasné, že mi tak nějak nesedí už jen použití toho sousloví (Mr. Olympia) v jedné větě s mou osobou. Možná nikdy nebudu ani jakýkoliv jiný mistr, ale já to cvičení prostě žeru. A když jsem si vědom nedokonalosti mých regeneračních možností přes den, tak si to vynahradím v noci a dávám větší význam adekvátnímu příjmu všech živin, protože cvičit prostě půjdu.

Nechci hanit poučky o poslouchání svého těla (sebepoznání), ani nabádat k ignoraci nebezpečí úrazu. Jsem ale přesvědčen, že můžou mít tato varování moc odradit od progresu ty, jejichž úsilí končí někde v půli cesty. Určitě není nutné, aby měl začátečník v posilovně zamlžené oči a bylo mu blbě, ale je téměř jisté, že s dostatečnou výživou a spánkem si může spousta lidí dovolit zabrat o dost víc, než doposud a začít překonávat své hranice.