Věk je jenom číslo. A taky pěkná lež.

Znáte tu ostřílenou frázi, že věk je jenom číslo? Tak to ani hovno. Je to průběžný stav, kdy vylezete z onoho dámského zařízení, co ovládá mužský život, trochu fialový, hodně rudý, sem tam hnědý, ale rozhodně fresh se všemi tělesnými funkcemi, které se pár let špičkově vylaďují, aby se vytunily k dokonalosti, dostaly na vrchol schopností a pak už šly zase pomalu do kopru. Všelijaký chámovody začnou vysychat jak potůčky v létě, bude odumírat jedna funkční buňka za druhou a to, co perfektně fungovalo v úterý, ve středu už plánuje brzkou eutanazii.

Můžete se sice mentálně nastavit na 20 let, začít nosit skinny jeans, překážkovou dráhu pro vši, které jste dřív říkali vlasy barvit na černo a začít honit těch pár chlupů po lebce, tak, aby to připomínalo účes. Nebo si taky můžete koupit kabriolet, aby vám závistiví spoluobčané mohli z okýnka autobusu MHD plivat na pleš, případně rozhýřit vaše úspory v bordelu, nebo s o generaci mladší milenkou, ale lepší je, se tomu věku přizpůsobit. Třeba tréninkem.

Tady totiž přijde vhod to pořekadlo o věku a číslu, protože jde především o přístup. Jestli se vám pořád ještě chce, nebo na to hodíte bobek, protože vás kdeco táhne, loupe, píchá, bolí. A protože lepší to nebude, je dobré si říct pár rad, aby to nebylo horší příliš brzy…

Zpomalte…

Vy zpomalíte tak jako tak. Znáte ty důchodce, co stojí před vámi ve frontě a hodlají platit? Než vyndají peněženku, než z ní vydolují peníze, nebo kartu, než tam naťukají PIN a rychlostí pohybu tektonické desky to nahází do tašky… Vám mezitím proběhne před očima celej život, přibude dalších sedm šedivých chlupů a koukáte intenzivně kolem sebe, hledajíc tlačítko přetáčení tohodle zpomalenýho filmu. Jenže pokud je vám kolem pade, už zaklekáváte do startovních bloků těhlech procesů. Ve cvičení to není úplně na škodu. Dokonce i vévoda superrychlých opakování Branch Warren už trochu zpomalil. Pořád je to teda fofr a technika, že by z toho vyznavačům science tréninku vyrašily pupínky v rozkroku, ale jistý posun tam je. Vy zajděte mnohem dál. Vlastně mnohem blíž k těm fandům do striktní techniky. Odhoďte ego a zapomeňte na to, že jste byli největší siláci v posilovně. Pokud se tak nestane, vyložíte si říkanku o věku a čísle blbě, je jen otázkou času, kdy si něco urvete. Ve věku kolem pajdy se trháte snadněji než váš hajzlpapír.

Naopak striktní opakování v pomalejším tempu vám přinesou jiný impuls, jiné svalové podněty, a to je pro vaše svaly jedině dobře. Což taky znamená to, že při mnohem menším riziku zranění máte možnost svaly zasáhnout způsobem, na který doteď nebyly zvyklé. Což často vede k progresu, nebo minimálně alespoň k udržení stávající svalové hmoty.

Progresivní přetížení? Jedna pracovní série? Zapomeň…

Když už jsem zmínil nové trendy, musím zároveň dodat, že jsou vhodné jen pro mlaďochy, nebo chlapy, kteří se rozhodli pro seriózní trénink až po čtyřicítce a do tý doby jeli kolem fitka jenom autem. Progresivní přetížení je o tom, že budete postupně v každém tréninku přidávat zátěž, nebo aspoň opakování. Jenže to už máte dávno za sebou. Už nikdy nebudou vaše silové schopnosti takové, jako jsou ve věku třicátníka. Takže pokud cvičíte už nějaký ten pátek a nedloubali jste se celou dobu v nose na chodícím páse, těžko budete šokovat své svaly novým silovým výkonem. Tyhle časy odvál čas do stejných končin jako vaše seznamovací schopnosti.

Ani jedna série na sval moc nepomůže. Už jen z toho důvodu, že pokud ji máte odcvičit ve 100% nasazení, tak, jak vnímám 100% nasazení já, musíte být extrémně motivovaní s brutálně soustředěným mindsetem. A motivujte se a soustřeďte na něco, co už jste dělali trilionkrát… Pokud nepřijde nějaká vnější motivace typu soutěže v kulturistice, těžko se nahecujete po desítkách let tréninku do jedné superultraintenzivní série. Za mě je tedy lepší vyšší objem práce, s více pracovními sériemi, které se snažíte odcvičit na 100%, což se vám při vší snaze stejně většinou nepovede…

A tady přichází ke slovu dnes trochu vysmívané procítění a zničení svalu. Máte už hromadu zkušeností, víte, kde a jak chcete sval zasáhnout. Na to se soustřeďte. Může vám nějaké drobné zranění přivodit to, že vám váš oblíbený cvik nejde, nebo vás bolí. Při dnešní vybavenosti fitek se však jistě najde vhodná alternativa, díky níž dokážete zatížit ten sval jinak, z jiného úhlu, jiným způsobem. A pak mu naložte, co zvládne.

Objemovky už jsou k ničemu…

Jestli ještě někdo frčí na modelu půl roku se vyžeru do pořádného objemu, abych to na léto, případně soutěž, zase shodil a byl fešnej úzkopasník, myslím, že dělá chybu… Což o to, ne, že by se nedokázaly v té offseason vyžíračce nabrat nějaké ty svaly navíc, ale jde spíš o to, že si vytaháte pupek a rozšíříte pas rychleji, než to zvládne sám věkem. Do toho ta zpropadená kůže, co si v tomhle věku už dělá, co chce, ale hlavně nechce být zase pružná a smrskající se. Raději se identifikuje jako kůže šarpeje a přesně to bude připomínat vás pupek. Jednooký šarpej s vypelichanou srstí. Paráda.

Raději se držte celoroční rozumné kondice, kde vaše jídelní výkyvy připomínají spíš mírné vlnění na rybníku než přílivové vlny Atlantiku. Ano, nebude z vás monstrózní off-season monstrum, ale taky nebudete ten chlap, co si ráno zapne kalhoty a přemýšlí, jestli je výhodnější zahodit zásoby sušenek, nebo zaplatit za předělání kalhot.

Trable muže středního věku v moderním fitku

Jako jo, věk je číslo. Jenže je to číslo jako číslo vaší boty. Můžete se sice pokusit nacpat do čtyřicítky, i když nosíte čtyřicet šest, ale stejně budete kulhat, divně se tvářit a všichni kolem vás budou vědět, že to nějak nehraje. A tak co s tím? Hele, ono vlastně stačí málo. Přijít. Odcvičit. Odejít. Bez natahování se o centimetry na závaží, bez srovnávání se s fotkou sebe samého z doby, kdy jste měli vlasy a metabolismus závodního koně. Prostě přijít, máknout a jít domů celý.

To je totiž ta skutečná výhra po čtyřicítce. Ne rekord. Ne obdiv. Ne to, že vás někdo v šatně pochválí, i když to taky není špatný. Výhra je, že za rok budete pořád bouchat. Zatímco ten dvacátník, co se vám včera poškleboval, bude za chvíli řešit, že ho bolí záda, protože celej víkend seděl zkroucenej u hry na počítači. Vy zatím víte, že záda bolí vždy a všude, naučili jste se s tím žít a stejně přijdete.

O tom je to zaklínadlo…