Vím, že nic nevím...Aspoň co se tréninku týče.

Někdy v době, kdy se narodil Bernie Ecclestone, pronesl proslulý starořecký filozof Sokrates památnou větu: Vím, že nic nevím…A já to po něm papouškuju pokaždé, když se mě manželky mých kamarádů ptají, kde byl jejich Pepik v pátek večer. A mnohem častěji v momentě, kdy se zapojím do nějaké debaty, který trénink je ten nejúčinnější, nejlepší, nejprospěšnější pro přírůstky svalové hmoty. Po 35 letech tréninku mohu zodpovědně prohlásit, že bych nevsadil výplatu ani na jeden jediný systém, vzorec, či metodu. Leda by byla sousedova…

Pojďme si ty trendy aspoň trochu zrekapitulovat, byť je jasné, že toho mnoho opomenu, ale od toho mám vás, abyste mi to v komentářích na fcb připomněli. Kdysi dávno, jezdili borci úplný maratony. 4-5 hodin v posilovně žádný problém, desítky sérií na partii, často fullbody v jednom tréninku. Doteď nechápu, jak u toho mohli fungovat, žít, pracovat, věnovat se rodině. No.. to poslední asi ze seznamu škrtli.

Někdy v 60-70 letech se od fullbody začlo ustupovat, začaly se prosazovat systémy s rozdělením partií, ale přesto se trénovalo s vysokým objemem práce, trénováním jedné svalové partie vícekrát týdně a zarezervovaným mnohahodinovým pobytem v posilovně. Do toho hodil vidle koncem sedmdesátých let Mike Mentzer, který vymyslel princip Heavy Duty s extrémně malým počtem sérií, zato však o vysoké intenzitě plný intenzifikačních technik typu vynucená opakování, shazované série apod… Zkrátka, cílem bylo zničit a potrhat svalový snopec v co nejrychlejším čase a tréninky nebyly delší než hodinu.

Heavy Duty- nejkontroverznější metoda v historii bodybuildingu.

V osmdesátkách se rozjely klasické splity, tak jak je známe dnes v podobě 2+1, 3+1 atd.., mnoho borců cvičilo dvoufázově, aby se s nástupem Doriana Yatese dostal ke slovu znovuzrozený, poctivě oprášený systém Heavy Duty v lehce vytuněné podobě. Ale pořád šlo o vysokou intenzitu, málo tréninkových jednotek v týdnu, maximum regenerace a minimum sérií, zato však prováděných do bezvědomí pomáhajícího sparingpartnera. A k systému Heavy Duty kvalitního sparinga rozhodně potřebujete, což je potíž, protože těch je zatraceně málo.

Proto nastupuje éra Ronnieho Colemana s jeho light weight baby, v posilovnách se houfně oprašují dřepovací stojany, na které mezitím dosedl prach, majitelé fitek hromadně dokupují kotouče, ocelárny vykazují zisky jak za dob studené války a my se snažíme zvedat zátěže jak kráva, až nám z toho praskaj kvadricáky. Ještě že nás zachránil „pumpička“ Phil Heath, který se trochu s těma váhama uklidnil a dával důraz na vyšší počet opakování a maximální prokrvení. No a v současnosti můžeme všechny ty staré pravdy o nezbytnosti volných vah zmuchlat a zahodit do koše, protože při dnešním vybavení posiloven už současné borce skoro nevidíte s klasickou činkou v ruce...

Gulášovka? Tak aby toho všeho nebylo málo, máme tu k přemýšlení ještě techniku cviků. Cheating známe už od dob Arnolda, jenž by od dnešních nacistů přes techniku dostal řádně naloženo. Ale to není nic proti tandemu Johny Jackson a Branch Warren. Kdyby tyhle dva zmerčili novodobí strážci techniky ze sociálních sítí, kterým zrovna sestoupila varlata do šourku, ale přesto se cítí být experty přes cvičení, narovnaly by se jim všechny vlasy na brokolihedce. No a naopak by jim vyhovoval styl Lukáše Osladila, který dělal opakování totálně koncentrovaně, procítěně, procizně a pomalu. Aspoň doufám, protože celý trénink jsem nikdy nedokoukal, neboť jsem u jeho videí usnul nejpozději po páté sérii. Ale aspoň vím, proč je momentální modlou čerstvý držitel IFBB Pro karty Eric Janicky, jehož provedení cviků připomíná hybrid mezi jógou, maximálním protažením a konkurzem na roli lenochoda…

Koukal, Bartoš, Trkan - Heavy duty v Praze...

… A všichni, které jsem jmenoval a desetitisíce dalších, kteří trénovali různými styly, měli svaly, výsledky, tituly, stali se často nejlepšími na světě. Proto dnes trochu pobaveně sleduji debaty mezi zastánci „broscencie“ přístupu k tréninku a vyznavači „zkušeností“ v letitých tréninků, o tom, který přístup je lepší, efektivnější, a to především pro naturální sportovce. Jistě, vždycky můžete namítnout, že ti šampioni mohli cvičit jakkoliv, protože brali anabolika, ale takový argument padá okamžitě poté, co najdeme další desetitisíce uživatelů steroidů bez výsledků, s formou horší, než mají naturálové. Tak v čem to tedy vězí? No, jak už jsem napsal na začátku, nemám páru…

…Ale jisté spojnice tu jsou. Tou první je bezpochyby konzistentnost a poctivost v přístupu. A to hlavně mimo posilovnu. Každý šampion, každý kulturista s výsledky má režim, životosprávu, ze kterého neuhne, nebo uhne jen v předem naplánovaném období. Trénink už není povinnost, ale běžná součást dne jako je čištění zubů, nebo pravidelná stolice. Má daný plán a toho se drží. Ví, co bude jíst, kdy bude jíst, co bude trénovat, kdy začne dietu, kdy začne objem. Ale aby to fungovalo, musí dát těm svalům impuls a o to v článku jde, ne? Jaký ten impuls je nejlepší?

Domnívám se, že ten, kterému budete věřit, a který vás bude bavit. Pokud věříte, že je pro vás to nejlepší, dělat procítěná opakování s malou váhou, dělejte je. Pokud si myslíte, že je pro vás nejlepší, zmrtvit se brutální intenzitou, pokračujte. Ale nejdřív si to musíte všechno vyzkoušet. A ne v 1-2 trénincích, ale aspoň během 1-2 měsíců pravidelných tréninků. Teprve pak můžete posoudit, co je pro vás lepší, jaký styl vám vyhovuje, co vás nejvíc baví. A to je klíčové. Teď mi může nějaký zastánce broscience přístupu celkem oprávněně namítnout, že svalové přírůstky může přinést i nějaký systém, který je přesně vypočítaný, ale nutně vás nemusí bavit. Částečně souhlasím. Zpočátku určitě. Ale moc nevěřím na to, že dlouhodobě odvedete 100% práce, pokud vás to nebaví.

A to je ta druhá spojnice napříč těmi tréninky. Všichni borci dřou. Ať už jedou precizně, mnoho opakování, cheating, velké váhy a málo opakování, vždycky se snaží jít nadoraz a do selhání. Vždycky se snaží odvést 100% práce a úsilí. A to je podle mě ten klíč, když si můžete po tréninku upřímně říct…“dneska jsem se fakt neflákal“, protože, co si budem, pokud na sebe budete přísní, tohle si po každém tréninku prostě neřeknete. Byla by to lež. A proto je nutné takové tréninky, kdy vám to nesedne, kdy jste trochu línější, míň odhodlaní, omezit na minimum. Protože ty nejlepší výsledky nakonec bude mít ten, kdo těch tréninků bez výčitek, bude mít maximu. Ať už je dělá jakkoliv.

Se studií jděte někam. Já jdu radši makat.