Závodní eventy část 2.

V první části článku jsem se vyjadřoval k tomu, co je na závodních eventech (událostech) dobré, co je špatné a můj pohled na to. Ať už to byly například Spartan race, Predator race, Hyrox, nebo nějaké crossfitové závody, psal jsem na to jenom můj osobní pohled. No, a protože už to začínalo bejt nesnesitelně dlouhý, rozhodl jsem se to napsat do dvou částí, aby to bylo pro čtenáře snesitelnější.

Fitness výzvy budují komunitu, ale ruinují tělo

Co se ale sluší napsat je fakt, že bychom měli pamatovat na to, že jakákoli z těchto událostí byla záměrně vytvořena s cílením na lidské zdraví a odreagování se. I bez ohledu na to, do jak velké míry mainstreamová a široká veřejnost tuto myšlenku zkreslila a tím pádem tak trochu ztratila svoje poselství. Kvůli těmto výzvám je nově vytvořený standard nastaven na pot, krev a slzy. Pokud neležíte na zemi, nelapáte po dechu, nejste zbroceni krví, nebo se nekoupete ve vlastní šťávě (potu) a nechce se vám zvracet, zkusili jste se vůbec zúčastnit nějakého závodu? To je druh mentality, který přesvědčuje běžné fitness nadšence, že každá jedna událost (jeden závod) musí být boj o přežití a válka. Okolnosti, které se snažím já, ale i spousta dalších lidí v mém okolí, kteří mají trenérkou licenci, dělat pro rovnováhu? Pokud se snažíte dosáhnout nějakého pokroku a vyhrát sám pro sebe, ne pro Instagram, nebo jiné socky, nejchytřejší věc, kterou můžete udělat je trénovat. Trénovat udržitelně, dlouhodobě a chytře. Není to moc sexy, ale funguje to.

Fitness influenceři: Motivace, manipulace nebo jen show pro sociální sítě?

Past sociálních sítí

Projděte si nějaké sociální sítě a uvidíte nekonečné příspěvky s medailema, diplomama, pódiem, cílových pásek, zdolaných překážek a hashtagů na způsob #beastmode #finisher a podobně… Co už vám ale socky neukážou jsou příspěvky s potrhanýma ramenama, prošvihnuté rodinné události, nebo spousta závodníků, kteří to vzdali, protože na to prostě a jednoduše neměli. Ta realita vytváří perfektní smršť:

Strach, že něco zmeškáte (FOMO - fear of missing out) – Každý se přihlásí, jen zrovna vy ne. Pokud se taky nepřihlásíte, jste jenom líná veš, jste nula a nemáte na to.

Tlak vrstevníků (Peer pressure) – Ovlivnění vás skrze skupiny lidí, kteří jsou stejné (podobné) věkové kategorie a sociálního statusu. Přidáváním příspěvků okolo tréninku, který je zaměřený na závodní událost. Není to jen o závodění, je to taky o marketingu.

Porovnávání mezi sebou. Čas, skóre fotky ostatních závodníků… tohle všechno způsobuje, že se můžete cítit méněcenně a pozadu.

Propaganda. Každý příspěvek zároveň slouží jako bezplatná, kolikrát vlezlá propagace a taky to působí dojmem, že toto je vrchol fitness.

Na místo toho, abyste trénovali pro sebe najednou trénujete pro nějaký algoritmus a snažíte se dokázat okolí, že na to máte. Fitness už přestává být o tom, že to děláte pro sebe. Že to děláte pro svoje zdraví a pro svoje potěšení. Začíná to být spíš o optice a o tom, že se to dělá na očičko. Jenže ta optika a fakt, že se to dělá pro očičko vás neudělá zdravější, nebo silnější.

Instagram. Inspirace, nebo rychlá cesta k frustraci?

Algoritmus vs atlet

Sociální média neodměňujou chytře poskládaný trénink. Co sociální sítě odměňují jsou klikance, lajky a sdílení. To je důvodem, proč jsou věci, který zrovna frčí tak extrémní, čumí na vás všude možně a jsou v popředí. Bohužel… na prokouknutí téhle „navoněné bídy“ to chce trochu trénovaný oko. Už se mi kolikrát stalo, že na mě na netu vyběhlo tolik videí, kde nějakej naolejovanej mladej „trenér“ provádí pro běžný lid skoro nemožný cirkusový „cvik“ ve fitku, kde za použití činek doufá, že udělá dojem a zaujme. A samozřejmě taky toho, že bude hoden to video nazvat „superior next-level training“ nebo #superiornextleveltraining. Moje reakce na takovýhle typy videí je však vždycky stejná. Čumím na to jako chleba z tašky, potom oči v sloup a říkám si, proč to ty lidi dělají. Takže na mě tohle určitě dojem neudělá. Ale chápu, že pro mnohé to může vypadat cool a funkčně. Taky to dokáže budit dojem, že dotyčný, co provádí „cvik“ je opravdu nadřenej, protože to, co dokáže je naprosto neproveditelné a je to vrchol fitness.

Nicméně ten chudák, který provádí 3 série kvalitně provedených dřepů už takové lajky a sdílení nemá, protože je to prostě nuda a můžete to vidět kdekoli. Jeho algoritmus tím pádem upadá v zapomnění, ačkoli je to velice kvalitní obsah, který dokáže diváky obohatit o mnohdy relevantní informace. Co nám ale algoritmus naopak servíruje ve velkém jsou právě ty lidi, kteří mají mžitky před očima a kteří řvou po odjetí tzv. WOD*

 *WOD (workout of the day – trénink dne) – Předem připravený trénink dne, který je vyvěšený na nějaké „tabuli slávy“ ve fitku, kteří návštěvníci fitka mohou odcvičit. Jsou tam přesně rozepsané cviky a k nim počty opakování, které se mají provádět. No a po úspěšném ukončení tohoto tréninku dne si můžete na další tabuli vedle toho napsat svoje jméno a čas, za který jste ten trénink splnili. Frčí to hlavně v těch obrovskejch Americkejch fitkách, které jsou koncipovány do veliké haly, kde jsou různá stanoviště.

Takže nám ten algoritmus naopak servíruje lidi, často influencery, nebo jiné internetové osobnosti, které mají větší dosah, kteří po odjetí tohoto WOD řvou, leží na zemi, nemohou pořádně dýchat a jejich triko je tak mokrý, že se dá ždímat. Tohle ale není náhoda, tohle je přesně to, čím vás ty platformy a algoritmy krmí, protože podívaná přitahuje pozornost. Problém nastává v okamžiku, kdy si lidé začínají myslet, že takhle má vypadat kvalitní trénink. Pokud vaše tréninky nepřipomínají sestřihy těch nejlepších a nejvíc „hardcore“ momentů z motivačních videí, máte pocit, že netrénujete dostatečně tvrdě. Je tady ale tvrdá realita:

Skuteční sportovci – atleti, kteří takto netrénují každý den. Nevymezují si obsah a rozhodně si nestaví programy podle toho, co zrovna frčí, nebo podle toho, co vypadá nejlépe na kameře.

Algoritmus vyzdvihuje vyhoření. Většina lidí se ocitla někde uprostřed. Usilují o cvičení, které jim dodá kotel lajků, sdílení a sledovanosti, nikoli pokrok.

Kam odtud směřujeme?

Neberte mě v tomhle špatně. Z těchhle kroků vzešlo spoustu dobrého. Přinesli do povědomí lidí opravdu reálnou, tvrdou a nefalšovanou dřinu. Inspirovali nespočet lidí. Vytvořili svoje komunity, které předtím neexistovaly. Pokud dychtíte po takových událostech, dobře, je to jen na vás. Jen neztrácejte nit. Nemusíte žít tím, že budete neustále na prvních příčkách na tabuli výsledků. Nemusíte vaše pokroky hodnotit na základě medailí, nebo lajků u videa, či fotky. A taky se nemusíte zničit proto, abyste dokázali, že někam patříte! Ta reálná výzva nezačíná startovní čárou a výstřelem. A taky nekončí cílovou páskou s nějakou cetkou za odměnu. Je to o vytvoření rovnováhy, udržitelnosti a vztahu k fitness, které vás bude držet desítky let. Vztah, který bude založený na lásce k tomu, co děláte, nikoli na bahenních jámách, hashtazích, nebo na uznání ostatních.

Pokud jste schopni udržet si rovnováhu a být sám se sebou v míru, zkuste si sestavit tým a dejte šanci jednomu závodu. Uvidíte, jak to na vás bude působit a jak se poté budete cítit. Někdo u toho zůstane a propadne tomu, jiný to zkusí jednou a v notýsku si to odškrtne se slovama „ ne díky, jednou stačilo.“