„Hlavně abys nedopadl jak Coleman…“

…čtu v komentářích snad posté. Pokaždé, když někdo zvedne výrazně nadprůměrnou váhu, nejpozději do 5 minut se mu dostane téhle láskyplné péče. Takže jediná starost Medvedyka, Jiruše, Turka, Blahovského a podobných lidských heverů by měla být, nedopadnout jako Coleman. No, nechci mluvit za Honzíka Turkovic, ale myslím, že nebude daleko od mého názoru, že já bych celkem dopadnout jako Coleman, chtěl. Být 8násobným držitelem titulu Mr. Olympia, pravděpodobně nejsvalnatějším týpkem, co kdy běhal po světě, vydělat miliony doláčů svým koníčkem, stát se nezpochybnitelnou legendou a skutečným gamechangerem našeho sportu. A jako bonus k tomu vymyslet nesmrtelnou kultovní hlášku light weight baby! Jo…, jenže vy asi myslíte momentální stav, kdy mnohem víc než ultrasvalnatou legendu, připomíná spíš kraba v dehtu. No, tak to bych samozřejmě nechtěl. Jenže tohle nechtění mi dává nějakou jistotu, že na prahu šedesátky nedopadnu ještě hůř? Nebo, že už nebudu na cestě komínem…?

Mám takový pocit, že se chudák Ronnie Coleman přetransformoval z idolu všech cílevědomých borců na planetě na živoucí výmluvu všech sportovních nemehel na planetě. Ale o to asi nestál. Hlavně nic těžkého nezvedej, moc se nepřepínej, moc to nehroť, moc to nepřeháněj..., abys nedopadl jako Coleman, zřejmě zní to varovné poselství a v podtextu by mělo být asi dodáno-jako já, Ronnie. Ale já jsem to od přímo něj nikde nezaznamenal, byť se můžu samozřejmě mýlit. Spíš si pamatuju legendární větu, že lituje jen toho, že neudělal víc opakování na dřep v jeho pověstném videu. Takže to varování mu vkládá do úst spíš nějaký Pepík Jouda, co se nikdy nepřiblížil ani setině té první, inspirativnější, části Ronnieho příběhu. Ale teď je vlastně strašně  rád, že tak nedopadl. Zvláštní je, že druhá, třetí, pátá místa za Mr. Olympia už za ten varovně vztyčený prst nestojí, protože, že by někdo varoval před osudem Shawna Raye, Vince Taylora, Kevina Levroneho, Riche Gaspariho, Doriana Yatese a mnoha jiných, dnes spokojeně žijících souputníků, jsem nezaznamenal. A že by třeba takový Dorian cvičil jen na balanční podložce s 10kilovkama v jedné ruce ve strachu z budoucnosti, to si vážně nevybavuji…  

Ale tak OK, pojďme to varování vzít trochu vážněji. Co s tím teda dělat? Rozumím tomu tak, že Turek udělá 10 opakování, ale protože má naloženo 300 kg na hackenu, má si ubrat? Že dělá precizní mrtvolu s tím, co váží motor Mustangu, ale má si ubrat, protože někdo jiný zvedá motor ze zahradní sekačky a zdá se mu to moc? Má přestat v půlce série, protože jinak už by to přeháněl? Nebo jak přesně se cvičí, aby se mu nic nestalo…? Tohle všechno je proti všemu, co tu hlásáme. Máte jet série nadoraz. Máte si přiložit, pokud uděláte vyšší počet opakování než 10-12. Máte používat pár vynucených opakování. A máte všechno dělat solidní technikou, maximálně s mírným cheatingem. Nadměrná, čti: zdraví ohrožující váha, je taková, se kterou nezvládnete ani pár opakování, případně která vás nutí něco zvedat pohybem, který připomíná spíš epileptický záchvat, než techniku zdvihu…

Přesto všechno samozřejmě k úrazům může dojít. Míra Kubec, reprezentant ČR v kulturistice, si nedávno jeden triceps utrhl a druhý pohmoždil. Zní to sice jako hláška Petra Nárožného z Čertůnejsoužertů, ale přesto se to na rozdíl od pohádkového příběhu stalo. Stalo se to u francouzských cviků s jednoručkou za hlavou, která vážila úctyhodných 70 kg. Což je teda sakra hodně. Jenže to bylo až u desátého opakování, v několikáté sérii, takže sval byl zahřátý, nakrvený, procvičený a nic nenasvědčovalo tomu, že se zakrátko ozve rána jak z pistole a Míra bude mít rázem tricák v podpaží. Dalo se tomu předcházet? Těžko.

Existuje vůbec něco jako jediná správná technika?

No a pak tu máme disciplíny, kde se skutečně jde na tu hranu. Vzpírání, pwerlifting a podobně, kde jde o sílu. O zvednutou váhu pro jedno opakování. To samozřejmě hraniční je. Ale opět to riziko lze eliminovat dobrou technikou, bez které by ostatně žádné rekordy ani nepadaly. Přesto ani zde starostlivé rady nemohou dopadnout na úrodnou půdu. Lift, nebo jakékoliv silové zvedání, je o posouvání limitů, překonávání sama sebe, bez toho to ani nemá cenu dělat. Nebo jak chcete mít radost ze vzpírání, když něco zvedáte s vědomím, že můžete, byť s potenciálním rizikem, zvednout ještě o 50 kilo víc, ale kašlete na to..? Vždyť to by šlo úplně proti smyslu téhle sportovní disciplíny.  

Zranění, úrazy, komplikace ke sportu a životu patří a častokrát přichází v momentě, kdy je nejmíň čekáte. Bicák Radka Lonce se urval při zavazování tkaničky, biceps Tomáše Bureše si odskočil k rameni po dobře mířeném direktu do opilcovy tváře a Michael Schumacher se půl života řítil 300kilometrovou rychlostí do zatáček, aby pak z něj byl na druhou půlku salát jenom proto, že se jednoho dne šel sklouznout na kopec. Bohužel, tyhle smutné životní příběhy se stávají. Vzdát se tedy svých sportovních cílů, přestat se snažit o něco usilovat, odsunout své ambice jenom proto, aby se vám něco nestalo, nemá cenu. Jasně, může vám něco rupnout, když budete na dřepech, může se vám stát zranění, které definitivně ukončí vaše snažení, ale žít bez ambic a cílů, je ještě horší, než žít v obavách a strachu z coby kdyby…

Ve skutečnosti mě k sepsání tohodle článku neinspiroval Coleman a už vůbec ne ty 100x opakované věštecké komentáře, nýbrž rozhovor o budoucnosti planety, jejího zachraňování atd… s profesorem Smilem. Což je emeritní profesor University of Manitoba, odborník přes energie a všeobecně v této oblasti vzdělanější a zkušenější člověk než všichni ti pitomci, co se lepí k silnici kanagonem. A i když se ho ptají na něco úplně jiného, ta odpověď sedí i na naše téma.  

Otázka:  "Tak jak žít s hrozbou klimatické změny?

"Žijte nejlépe, jak umíte. S vědomím, že život je nevypočitatelný a nedá se plánovat. Že nikdy nevíte, co vás potká. Tak jako nevíte, jestli nedostanete rakovinu, kterou nejde vyléčit… Ale víte co? Ono je úplně jedno, co říkám a píšu. Já jsem starý, plešatý člověk, nějaký blbý realista z Kanady. Ptejte se Grety Thunbergové. Nebo Ursuly von der Leyenové, to je vůdce Evropy…"

Míru ironie, skepse a despektu vůči těm jmenovaným „vůdcům“, které v klidu můžeme zaměnit za všechny ty starostlivé věštce v komentářích, už nechám na vás…